„Nemusím už opakovat, že nežiju v Praze (skoro čtvrtstoletí bydlím v malém městě Ústeckého kraje) a na chození do kaváren nemám čas,“ píše Horáček. V souvislosti s prezidentovou definicí konstatuje, že není zklamaný osudem. „Nepíši zanikající petice, nikdy jsem nebyl členem žádné, natož zaniklé politické strany, neberu a nikdy jsem nebral žádné peníze od pana Bakaly, nepovažuji se za žádnou elitu a totalitářství se mi hnusí,“ uvedl Horáček s tím, že prosí, aby jej do jasně definované „pražské kavárny“ už nikdo nezahrnoval.

„Jdu a nezávisle na jakékoli straně nebo skupině každého, koho to případně zajímá, seznamuji a budu seznamovat se svým programem. Poznamenávám, že je to program, který nepovažuje za nepřátelskou žádnou skupinu českých občanů. Ani definováním skutečných či údajných nepřátel se zabývat nebudu. Znám jen občany České republiky a přidržím se svého snad naivního, ale poctivě nabytého přání hledat důvody, pro něž si můžeme být přáteli, a tak akceschopnost své společnosti nedrolit, ale posilovat,“ dodal Horáček.

V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz definoval prezident Miloš Zeman „pražskou kavárnu“ takto: „Je to skupina lidí, kteří jsou zklamáni osudem. To znamená lidí, kteří někdy něco byli, zastávali nějaké funkce, pak je ten osud vyplivl, takže dá se jim říkat bývalí, nikoli budoucí. Tito lidé teskní po své bývalé slávě, pokud vůbec kdy nějakou měli, sepisují nějaké petice, jednu za druhou, a ty zanikají jako jepice. A když se někdy pokusili o volební boj, tak téměř vždycky prohráli. Jsou to lidé, kteří byli uskupeni v těch politických stranách, které zanikly díky neschopnosti jejich vedoucích představitelů. Ať už to bylo Občanské hnutí, ať už to byla ODA, a mnozí další. Jinými slovy jsou to frustrovaní lidé, kteří vydávají nejrůznější manifesty, a jejich smůla je v tom, že jejich manifesty nikdo, kromě spřátelených médií, nikdo nečte. Když mluvím o spřátelených médiích, tak bych dokonce řekl, protože i ta média tvoří součást pražské kavárny, že jejich profilujícími kanály jsou týdeník Respekt, Hospodářské noviny a Aktuálně.cz. Společným rysem těchto tří médií je fakt, že patří Zdeňkovi Bakalovi. Největšímu podvodníkovi a zlodějovi podle mého názoru, po Viktoru Koženém. Já bych se styděl brát peníze od Zdeňka Bakaly. A oni je berou, pražská kavárna.“

Celé video je ZDE

Celý text příspěvku Michala Horáčka na jeho facebookovém profilu:

Některé pojmy jsou hojně užívané, ale nejasně definované. Proto jsem rád, že pan prezident si dal práci jeden z nich – "pražskou kavárnu" – definovat. Víme-li, co znamená, je možné se k "pražské kavárně" vztahovat. Je to:

"Skupina lidí zklamaných osudem. Někdy něco byli, pak je ten osud vyplivnul. Sepisují nějaké petice, které pak zanikají jako jepice. Jsou to lidé, kteří byli uskupeni v těch politických stranách, které zanikly díky neschopnosti jejich vedoucích představitelů. Jinými slovy jsou to frustrovaní lidé vydávající manifesty, které už nikdo kromě spřátelených médií nečte. Ta média jsou součástí pražské kavárny. Všechny patří největšímu podvodníkovi a zloději Zdeňku Bakalovi (největšímu po Viktoru Koženém). Já bych se styděl brát peníze od Bakaly a oni je berou. To je pražská kavárna. Pseudoelita, jejíž ideologie je totalitní ideologií."

Tak to se mi ulevilo.

Nemusím už opakovat, že nežiju v Praze (skoro čtvrtstřoletí bydlím v malém městě Ústeckého kraje) a na chození do kaváren nemám čas. V zeměpise to pražsko-kavárenství podle pana prezidenta netkví. V souvislosti s jeho definicí mohu ovšem konstatovat, že nejsem zklamaný osudem, který mě vyplivnul, nepíši zanikající petice, nikdy jsem nebyl členem žádné, natož zaniklé politické strany, neberu a nikdy jsem nebral žádné peníze od pana Bakaly, nepovažuji se za žádnou elitu a totalitářství se mi hnusí.

Prosím tedy, aby mě do jasně definované Pražské kavárny už nikdo nezahrnoval.

Jdu a nezávisle na jakékoli straně nebo skupině každého, koho to případně zajímá, seznamuji a budu seznamovat se svým programem. Poznamenávám, že je to program, který nepovažuje za nepřátelskou žádnou skupinu českých občanů. Ani definováním skutečných či údajných nepřátel se zabývat nebudu. Znám jen občany České republiky a přidržím se svého snad naivního, ale poctivě nabytého přání hledat důvody, pro něž si můžeme být přáteli, a tak akceschopnost své společnosti nedrolit, ale posilovat.