Tématem nejnovějšího, už pětadvacátého dílu cyklu rozprav Vladimíra Franty s Petrem Žantovským pod názvem O lecčems a mnohém je téma migrace, přistěhovalectví, a to jak z Blízkého či Středního východu, tak v poslední době z Ukrajiny.

Je to podle docenta Žantovského problém, který vyvolává spory a rozpory napříč společnosti. Jedni jsou urputnými odpírači jakékoli migrace, jiní zase tomuto jevu tleskají. Většinou na obou stranách bez jednoznačných a přesvědčivých argumentů.

A co migrace podle kancléřky Merkelové, tedy podle hesla „Wir schaffen das“ po roce 2014? Podle Žantovského určitě velká část našich obyvatel pocítila stav nějaké solidarity se Syřany, kteří byli prvotní obětí občanské války vlády s protistátními guerillami podporovanými ze zahraničí.

Mnoho Čechů by určitě souhlasilo s tím, že vyhnancům z válčící Sýrie je třeba pomoci, aspoň nabídnout jim bezpečný dočasný azyl. Jenže tuto vlnu v podstatě převálcovala divoká migrace z úplně jiných zemí tohoto regionu, kdy téhle evropské vstřícnosti zneužily tisíce mladých mužů z kdejaké země třetího světa; tito migranti se stali příjemci všech možných sociálních výhod, gratis bydlení, lékařské péče, právního zastoupení atd.

A v protikladu k tomu připoměl historické příklady uprchlíků z opravdových politických a názorových důvodů – od Komenského po Kryla. Když dnes někdo vydává ony pseudouprchlíky, ale de facto zájemce o ekonomicky výhodný status v bohatší Evropě, za politické exulanty, zasluhující maximální ochrany, pak je to vědomá lež nebo dílo neomluvitelné nevědomosti.

Obojí je však prý podobně nebezpečné.