Dubček se měl údajně dvakrát během jara a léta setkat s maďarským komunistickým vůdcem Jánošem Kadárem, který ho přesvědčoval o nutnosti se podřídit Moskvě. Přemlouval Dubčeka, aby čeští komunisté odjeli na setkání komunistických stran ve Varšavě, kde se sovětská strana prý chtěla domluvit na řešení situace, která nakonec tak strašlivě skončila.

Kadár v podstatě navrhoval, aby se Dubček vydal cestou Maďarska, tedy cenzurovat média a zlikvidovat kritiku minulosti a Sovětského svazu. V takovém případě byla ještě naděje vyhnout se okupaci vojsky Varšavské smlouvy.

Dubček odmítl. Snad proto, že se domníval, že lidé v Československu chtějí skutečné uvolnění. Chtěli svobodný tisk a svobodné volby. To však bylo mezi komunistickými špičkami východního bloku reálně nepřijatelné. Už na jaře roku 1968 prý šéf polských komunistů Gomulka křičel v Berlíně na Dubčeka: „Vy nevládnete!“ Dubčekovy sny o reformě se pomalu rozplývaly.

Brežněv prý ještě do schůzky ve Varšavě s invazí otálel a váhal. Posledním pokusem o dohodu mezi liberalizujícím se Československem a sovětskými špičkami byla schůzka v Čierné nad Tisou, kde sice Dubček slíbil cenzuru a další vymoženosti, ale nebyl, vzhledem k situaci, schopen to splnit. Brežněv pak byl v podstatě donucen vyjít vstříc sovětským jestřábům a generalitě a okupaci schválit. Situace poté využil pragmatický Gustav Husák, který byl na rozdíl od Dubčeka, schopen s Brežněvem vyjednávat a dosáhnout nějakého řešení.