Několik desátek lidí, kteří dorazili do ATOM MUZEA v Míšově na jižním Plzeňsku, do bývalého depotu sovětských jaderných raket, si s chutí vyslechlo oba vzácné hosty. Poprvé se tu byla představena nejnovější kniha Milana Syručka Archivy vydávají svá svědectví.

„Říkali jsme si, že by bylo dobré mít v Praze bustu de Gaulla, když už je tady ta s Mitterrandem. On tehdy přijal naše chartisty, mezi kterými byl také Václav Havel a samozřejmě i Václav Malý. Sbírka byla velmi úspěšná, ale kámen úrazu byl, že pan prezident Hollande nedovolil, aby tam busta byla. Skončilo to tedy tak, že je na Barrandově. Na Vyšehradě nás čekal pirát, vidíte, jak je to dnes aktuální,“ konstatoval kardinál Duka, „ředitel památkové péče Vyšehradu. Zazněla otázka, co má Charles de Gaulle společné s Českou republikou a s Prahou, a tedy i s Vyšehradem. Pan doktor Syruček mu to poctivě, do detailů vysvětloval, a já měl příležitost pány pozorovat. Viděl jsem, že myšlenkami jsou úplně jinde. Tak jsem si dovolil vzít slovo a říkám tomu pánovi: Vezměte si, že tehdy de Gaulle společně s Edvardem Benešem téměř klečeli u Stalina, aby schválil naši zahraniční vládu. V roce 1968 se k SSSR nepřidal, postavil se proti Jaltě, a to jsou tedy jeho zásluhy.“

Proč Vyšehrad? „Když navštívíte hrob Boženy Němcové, to je takový orientační bod, tak na jedné i druhé straně jsou frekventanti francouzské armády. Jeden zemřel tam ve Francii. Toho druhého si vybral Charles de Gaulle za bodyguarda. A víte jistě, jaký by to byl potenciální terč, protože šlo o vysokého muže?“ vysvětloval kardinál.

A pak zavzpomínal: „Když jsem vojančil v Trnavě, tak jsem byl pomocník lapiducha zdravoťáka. A také pomocník našeho šéfa, pana kapitána zdravotní služby, ale předtím on byl kovář podkovář. A měl na starosti pomocné zemědělské hospodářství. Když se pořád říkalo ‚ošípané‘, tak jsem nevěděl, co to je. Pak jsem pochopil, že je to prase,“ usmíval se Duka.

„Sám nejsi nic. To je název knihy, kterou napsal pan generál Aleš Opata. Ve Škodovce jsem byl 15 let, na Borech 15 měsíců. Obráběcí stroje. A byla to krásná léta. Já jsem se vyučil ve královohradecké Škodovce. Nedávno se mi dostala do rukou kniha plukovníka Františka Hykeho a ten vyvrací to, co dávala naše televize, a to že Tito pracoval v plzeňské Škodovce. On ale pracoval v hradecké Škodovce. A když mu dával vyznamenání, tak o něm řekl, že nemluvil perfektně, ale mluvil česky. To jen tak na okraj.“