Kauza Šmarda se zdá být vyřešena. Sám hlavní aktér svou nominaci vzdal a Hamáček s Babišem rychle našli nového nominanta. Co nám tyto tahanice o křeslo ve vládě prozradily o vztazích ve vládě? Má věc nějakého vítěze?

Neřekla bych, že tato kauza prozradila něco nového. Vztahy ve vládě jsou celkem čitelné, a to již velmi dlouhou dobu. Sociální demokracie tahá za výrazně kratší konec provazu, ale vzhledem k tomu, jaké má preference, jí to očividně stačí. Socialisté jsou v situaci, kdy – řečeno slovy oblíbené české komedie – nemá smysl, aby se pouštěli do žádných větších akcí. Spor o Šmardu totiž jasně ukázal, že na to současné vedení ČSSD prostě nemá. Protože vyhrožovat odchodem z vlády, když všichni kolem vás (a včetně vás) vědí, že to stejně neuděláte, nemá žádný smysl.

Zda je ovšem po kauze Šmarda vládní krize zcela zažehnána, se teprve uvidí. V jistém smyslu by pád této vlády hrál Andreji Babišovi do karet víc než pokračování kabinetu ve stávajícím složení.

Pokud jde o vítěze, vidím tu dva. Jednak prezidenta Miloše Zemana, který dosáhl svého a dokázal, že si může dovolit prakticky cokoli, protože na současné politické scéně nemá rovnocenného protihráče, který by ho dokázal odkázat do patřičných mezí. Což samozřejmě není dobře, protože prezident má vládní krize řešit, a nikoli je svévolně přiživovat. Druhým vítězem jsou pak novináři. Ti se totiž nemuseli trápit s okurkovou sezónou a měli díky kauze Šmarda o čem psát. 

Co Andrej Babiš, oslabila jeho pozice po výroku, že by s Michalem Šmardou v jedné vládě neseděl? Má premiér stále image silného politika?

Pro své voliče ji jistě má i nadále, takže neočekávám, že by tahle ministerská tahanice nějak zacloumala preferencemi hnutí ANO. Jak už jsem ale řekla, jasně se ukázalo, že dominantním hráčem domácí politické scény je stále prezident Zeman. A to je něco, s čím si Andrej Babiš neumí úplně poradit, zvláště za situace, kdy vztahy Zeman – Babiš už zdaleka nejsou tak vřelé, jak v minulosti byly.

Jak se díváte na nominaci Lubomíra Zaorálka? Bude dobrým ministrem?

Předně je potřeba si uvědomit, že jestli bude Zaorálek dobrým ministrem nebo ne, tady ve skutečnosti nikoho nezajímá. To vůbec není pointa celého příběhu. Zaorálek v podstatě funguje jako plastelína, kterou se zaplácne volné místo na ministerstvu a zdá se, že všem hlavním aktérům to tak vyhovuje. 

Lubomír Zaorálek je dlouholetý vrcholový politik ČSSD a u dlouholetých vrcholových politiků to chodí tak, že se zkrátka stanou univerzálními kandidáty na jakoukoli funkci, pokud to situace vyžaduje. Nyní politická situace vyžadovala, aby se Šmarda stáhl a na jeho místo přišel někdo jiný, známější, kdo bude pro co největší množství lidí co nejméně nepřijatelný. Výsledkem je tudíž nominace Zaorálka, což ale celkem hezky ilustruje, jak se časy mění. Protože ještě nedávno by tento sociálnědemokratický politik nějakým kompromisním kandidátem rozhodně nebyl. Pro premiéra Babiše, kterého opakovaně kritizoval, už vůbec ne.  

Zda bude dobrým ministrem, těžko soudit. Umím si celkem dobře představit, jaké parametry dělají dobrého ministra financí, sociálních věcí nebo školství. Přiznám se, že zrovna u resortu kultury se mi to určuje o poznání hůře…

Babišova vláda bude v září řešit případné zdanění uhlí a plynu. Babiš totiž v Bruselu slíbil, že budeme muset snižovat emise skleníkových plynů, takže musí slib začít plnit a donutit občany, aby topili i jinak. Přispěje takový krok k zelenějšímu Česku?

Tady bych byla hodně opatrná. Neměli bychom zapomínat, že hmatatelným výsledkem poslední iniciativy za zelené Česko bylo nakonec žluté Česko. Masivní podpora biopaliv a jejich následný boom vedly k tomu, že máme nyní řepku téměř kamkoli se podíváme. A jaké dopady to mělo a má na půdu, na krajinu, na flóru i na člověka, víme... Šlechetný ekologický boj se tedy po čertech zvrtnul a zvrtává se dál. 

Bohužel je to ale módní trend současnosti – prosazovat domněle ekologická řešení, prosazovat je hlava nehlava a nestarat se o to, zda jsou skutečně šetrnější k životnímu prostředí a zda jsou ekonomicky racionální.