Velká města už jsou tak trochu unifikována. Velké obchody, plné ulice lidí i aut, turisté. To platí i o Užhorodu, vstupní bráně ze Slovenska na Ukrajinu, za bránu Schengenu. Vzpomínám, jak nám kdysi ve Vyšném Nemeckém na slovensko-ukrajinské hranici ušmudlaný hraničář-voják v zamaštěné kombinéze ještě z dob Velké vlastenecká války a s kalašnikovem ležérně přehozeným přes rameno prolézal auto. Dnes je tu nesmírně živý provoz, jehož systém obyčejný smrtelník nemůže pochopit. Nejrůzněji uniformovaní policisté a vojáci procházejí důležitě mezi auty, živě gestikulují zvláště s řidiči se slovenskou poznávací značkou ze sousedícího okresu Michalovce. Podávání rukou, významné pohledy. Tady to prostě žije.

Kořeny

Užhorod je město, z velké část vystavěné českými architekty a staviteli. Dokonce byste tady našli „dejvický kulaťák“. Masarykova škola přímo na promenádním nábřeží u řeky Už. „Učí se tady čeština a jako jediná na západě země také ruština,“ informuje Ivan Latko, šéf zdejšího krajanského spolku T. G. Masaryka. „Podívejte se, co tu všechno po Československu zůstalo,“ říká hrdě a ukazuje na dlažbu a kanály. To, co dělali Češi, je stále v bezvadném stavu. V parcích je nová bysta prvního československého prezidenta i socha M. R. Štefánika.

Nemám dlouhé týdny, jen pár dní, a tak místo abych okukoval památky, prohlédl si místní hrad nebo zvláště v létě velmi osvěžující botanickou zahradu či fotogenický skanzen – bloudím po městě, hledám zajímavosti a nechávám osudu, na co či na koho narazím.

Rakve a sláva

Velké srocení lidí u divadla na druhé straně řeky. Vidím spoustu uniforem a také církevní hodnostáře, pravoslavné popy. Právě se tam koná civilní rozloučení s oběťmi války na východě země. Jdu se podívat a z větší dálky doprovodit průvod. Policie dohlíží, aby nikdo nefotil, ani na mobilní telefony, a nenatáčel, jen ti, kteří jsou označení. Smuteční průvod, který jakoby nemá konce, míří z divadla před most řeky k pravoslavnému kostelu. Vepředu, za duchovními, nesou na ramenou vojáci postupně za sebou tři rakve. „Nejsou otevřené?“ ptá se někdo z přihlížejících. Pak to poznává. „Ach jo, chudáci kluci. To je něco rozsekalo tak, že by je matka nepoznala. Ubožáci.“ Mladá žena s dítětem v kočárku, stejně tak jako stará paní a další a další z přihlížejících si utírají slzící oči. „Chudáci kluci, tak mladí…“

Za desítkami vojáků jdou pozůstalí a známí, kterých jsou stovky. Všichni v černém, s květinami a věnci. A poté omladina v zelených mundurech bez označení. S prominutím – cucáci, kterým nedávno zaschlo mléko na bradě. Šestnácti-sedmnáctiletí kluci. V kanadách. Dobrovolníci. Vzpomínám, jak mi předseda brněnského klubu Přátel Podkarpatské Rusi, ing. Luboš Chytílek říkal v autobuse, že to je ideální „kanónenfutr“. Propagandou zblblí kluci, kteří navíc ještě dostanou na místní poměry slušné peníze. A jdou za slávu Ukrajiny bojovat s ruským nepřítelem. To mi zas podstrkuje myšlenku další z účastníků zájezdu. „Je to hrůza. Tihle cucáci si hrají na vojáčky a na hrdiny do chvíle, než přijdou v lepším případě o nohu nebo ruku. Pak jsou vyřízení. Nemají holku, přijdou o poslední peníze a pes po nich neštěkne.“ Jen jejich jméno se občas objeví na plakátu nebo billboardu.