Velká města už jsou tak trochu unifikována. Velké obchody, plné ulice lidí i aut, turisté. To platí i o Užhorodu, vstupní bráně ze Slovenska na Ukrajinu, za bránu Schengenu. Vzpomínám, jak nám kdysi ve Vyšném Nemeckém na slovensko-ukrajinské hranici ušmudlaný hraničář-voják v zamaštěné kombinéze ještě z dob Velké vlastenecká války a s kalašnikovem ležérně přehozeným přes rameno prolézal auto. Dnes je tu nesmírně živý provoz, jehož systém obyčejný smrtelník nemůže pochopit. Nejrůzněji uniformovaní policisté a vojáci procházejí důležitě mezi auty, živě gestikulují zvláště s řidiči se slovenskou poznávací značkou ze sousedícího okresu Michalovce. Podávání rukou, významné pohledy. Tady to prostě žije.

Kořeny

Užhorod je město, z velké část vystavěné českými architekty a staviteli. Dokonce byste tady našli „dejvický kulaťák“. Masarykova škola přímo na promenádním nábřeží u řeky Už. „Učí se tady čeština a jako jediná na západě země také ruština,“ informuje Ivan Latko, šéf zdejšího krajanského spolku T. G. Masaryka. „Podívejte se, co tu všechno po Československu zůstalo,“ říká hrdě a ukazuje na dlažbu a kanály. To, co dělali Češi, je stále v bezvadném stavu. V parcích je nová bysta prvního československého prezidenta i socha M. R. Štefánika.

Nemám dlouhé týdny, jen pár dní, a tak místo abych okukoval památky, prohlédl si místní hrad nebo zvláště v létě velmi osvěžující botanickou zahradu či fotogenický skanzen – bloudím po městě, hledám zajímavosti a nechávám osudu, na co či na koho narazím.

Rakve a sláva

Velké srocení lidí u divadla na druhé straně řeky. Vidím spoustu uniforem a také církevní hodnostáře, pravoslavné popy. Právě se tam koná civilní rozloučení s oběťmi války na východě země. Jdu se podívat a z větší dálky doprovodit průvod. Policie dohlíží, aby nikdo nefotil, ani na mobilní telefony, a nenatáčel, jen ti, kteří jsou označení. Smuteční průvod, který jakoby nemá konce, míří z divadla před most řeky k pravoslavnému kostelu. Vepředu, za duchovními, nesou na ramenou vojáci postupně za sebou tři rakve. „Nejsou otevřené?“ ptá se někdo z přihlížejících. Pak to poznává. „Ach jo, chudáci kluci. To je něco rozsekalo tak, že by je matka nepoznala. Ubožáci.“ Mladá žena s dítětem v kočárku, stejně tak jako stará paní a další a další z přihlížejících si utírají slzící oči. „Chudáci kluci, tak mladí…“

Za desítkami vojáků jdou pozůstalí a známí, kterých jsou stovky. Všichni v černém, s květinami a věnci. A poté omladina v zelených mundurech bez označení. S prominutím – cucáci, kterým nedávno zaschlo mléko na bradě. Šestnácti-sedmnáctiletí kluci. V kanadách. Dobrovolníci. Vzpomínám, jak mi předseda brněnského klubu Přátel Podkarpatské Rusi, ing. Luboš Chytílek říkal v autobuse, že to je ideální „kanónenfutr“. Propagandou zblblí kluci, kteří navíc ještě dostanou na místní poměry slušné peníze. A jdou za slávu Ukrajiny bojovat s ruským nepřítelem. To mi zas podstrkuje myšlenku další z účastníků zájezdu. „Je to hrůza. Tihle cucáci si hrají na vojáčky a na hrdiny do chvíle, než přijdou v lepším případě o nohu nebo ruku. Pak jsou vyřízení. Nemají holku, přijdou o poslední peníze a pes po nich neštěkne.“ Jen jejich jméno se občas objeví na plakátu nebo billboardu.

Smuteční průvod tří padlých místních chlapců vedli ukrajinští vojáci. Foto: Václav Fiala

Celý ten obrovský průvod míří ke kostelu, kde je připravena smuteční bohoslužba a čestné salvy. Výstřelů je spousta. Holubi divoce létají nad městem a lidé si utírají krví podlité oči.

Tenhle zážitek vám změní celý program. Vychutnat si skvělou a na naše poměry velmi levnou kávu a skvělý dortík v cukrárně mistra zákusků Bondarenka, který se již rozšiřuje do dalších měst, poněkud zhořkne.

Levně už bylo

Ceny většiny zboží jsou pro nás příjemné, ale ne tak úplně pro všechny Ukrajince. Každý rok se o něco zdražuje a platy nerostou. „Zdravotní sestřička má dvě stě eur,“ konstatuje Ivan Latko. „Co by je tady drželo, když se jim nabízí práce u vás, v Polsku, na Slovensku i v Maďarsku?“ Dostávám se k dalšímu pro mne překvapujícímu tématu. Maďarský fenomén. Všude, kam jdete, najdete nové pamětní desky. Kdeco je financováno Maďary. Maďarsko už rozdalo desítky tisíc pasů. „Oni nás jen využívali, byli jsme zdrojem lidské síly a samozřejmě dřeva,“ konstatuje Latko. V řadě aktivit předbíhají naše, české orgány, které to povětšinou nechají na individuální pomoc českých a slovenských měst a obcí a především krajů.