Před několika dny jsme v ParlamentníchListech.cz otiskli téměř neuvěřitelný příběh rodiny Lykovových, jejichž otec odvedl z náboženských důvodů svou rodinu počátkem dvacátých let do jižní části Sibiře a na zcela opuštěném místě postavil chatu. V ní ke dvěma synům přibyly dvě dcery a všichni přežili až do osmdesátých let, kdy je náhodou objevila z vrtulníku parta geologů. Poté novinář Komsomolské pravdy Vasja Peskov o nich psal reportáže, které přetiskly snad všechny noviny světa, včetně amerických New York Times či japonských Yomiuri Shinbun s nákladem téměř 20 milionů výtisků denně. Lykovovi se živili a oblékali tím, co jim poskytla příroda, nevěděli nic o Stalinovi, či že byla druhá světová válka. Při životě je udržovala náboženská víra, každý večer jim otec předčítal úryvek z bible. Podle ní je také naučil číst a psát.

Connery v roli Amundsena

To však nebyl jediný výjimečný příběh, který se udál na Sibiři. Možná mnohý z vás četl knihu českého vědce Františka Běhounka Trosečníci polárního moře, či viděl italsko-sovětský film Červený stan z roku 1969 se Seanem Connerym v roli polárníka Amundsena, který před několika dny znovu promítla Česká televize. Popisoval ztroskotání vzducholodi Italia, která se v roce 1928 zřítila krátce poté, kdy přeletěla severní pól. Zachránit její posádku pomohl sibiřský radioamatér Nikolaj Schmidt, jenž jako jediný zachytil jejich volání o pomoc, ač se nacházel 2 400 kilometrů od místa ztroskotání. Na jeho výzvu zamířil k trosečníkům sovětský ledoborec Krasin a přeživší přijal na svou palubu.

V pravdě mysteriózní příběh

Na Štědrý den otiskl ruský deník Komsomolskaya pravda novou verzi jiného, také neuvěřitelného příběhu devíti studentů a studentek sverdlovské univerzity. Koncem ledna 1959 se pod velením Igora Ďatlova vypravili do pohoří Ural a utábořili se na východním úbočí hory Cholat Sjachyl (česky Mrtvá hora), ale tam za dosud nevyjasněných okolností zahynuli. Udivující bylo zejména to, v jakém stavu našli jejich tábořiště a jejich těla ti, kteří je jako první objevili. Jejich stan byl rozřezán zevnitř, jakoby smrtelné nebezpečí číhalo na ně ve stanu, který potřebovali co nejrychleji opustit, nestačili se ani pořádně obléci. Měli na sobě, v čem právě spali, někdo si stačil vzít jednu botu, další šel bos. Také jejich stopy ve sněhu vypovídaly o panickém útěku, někteří se vzájemně podpírali, jiní potáceli sami. Někteří byli zraněni, ale těžko odhadnout, zda tržné rány nebyly způsobeny až při jejich bezhlavém úprku do nejbližšího lesa.