Turecké úřady odmítaly od počátku roku udělit Kazimovi novinářskou akreditaci, bez které nemohl vykonávat svoji práci a v prvé řadě ani získat povolení k pobytu. Jak Kazim uvádí, akreditace se obvykle schvalují na přelomu roku, ale letos museli němečtí novináři čekat neobvykle dlouho. Navzdory tomu, že turecký premiér Ahmet Davutoglu opakovaně ujišťoval kancléřku Angelu Merkelovou, že bude vše promptně vyřízeno. „Oficiálně moje žádost nebyla odmítnuta, ale nikdy se mi nedostalo žádného vysvětlení, z jakého důvodu nemohu akreditaci získat.“

Kazim byl nakonec německými úřady vyzván, aby raději Turecko opustil. V opačném případě by mohly turecké úřady eskalovat situaci a přikročit vůči jeho osobě k dalším restrikcím. Na letiště jej proto i s celou jeho rodinou doprovodil německý diplomat. „Státní zástupci kritičtí k Erdoganově režimu mi sdělili, že bych mohl být údajně obviněn s podpory teroristické organizace nebo urážky prezidenta,“ uvádí Kazim, kterého by dle jeho slov před třemi lety ani v nejhorším snu nenapadlo, že bude muset Turecko tímto způsobem opustit.

Celý text v angličtině najdete ZDE.

„Před příchodem do Turecka jsem působil jako korespondent Spiegelu v Islamabádu. Já i moje rodina jsme si mysleli, že to tady bude bezpečnější. Tedy bez terorismu a s větší svobodou tisku. Jak moc jsme se tehdy mýlili!“ konstatuje Kazim. Současného prezidenta Erdogana zpočátku považoval za reformátora. „Nyní však prezident vládne jako autokrat. Demonstranti jsou biti a je proti nim používán slzný plyn, vodní děla i gumové projektily. Novináři jsou věznění za své kritické postoje vůči vládě či přímo osobě prezidenta. Země upadá do chaosu a demokracie se ocitla ve vážném ohrožení,“ soudí Kazim.

Jak Kazim píše, situace se však v Turecku nezměnila ze dne na den. Již na začátku roku 2014 se tváří tvář setkal s agresivitou zavilých příznivců Erdogan. Přišlo mu tisíce výhrůžných e-mailů, kde mu jejich pisatelé přáli smrt. A to jenom proto, že citoval v titulku textu, který se věnoval největšímu důlnímu neštěstí v historii země, muže, jenž posílal Erdogana k čertu. Později jeho článek zlostně komentoval samotný prezident Erdogan, a ani ten si nepovšiml, že Kazim ve svém titulku pouze citoval někoho jiného. „Když tě potkám na ulici, podříznu ti hrdlo,“ vzpomíná si Kazim na jeden konkrétní e-mail z mnoha podobně laděných.

Turečtí novináři jsou Erdoganovým režimem dlouhodobě omezováni při práci. V zemi existuje mocný cenzurní aparát, který kontroluje, jestli se náhodou v novinách nevyskytují články urážející prezidenta. „Opoziční noviny musí denně dodávat cenzorům kopie vydání aktuálního čísla,“ prozrazuje Kazim neuvěřitelné praktiky panující v Turecku a dodává, že v určité chvíli se u novináře pohybujícího v tak nestandardním prostředí spustí mód autocenzury. „Co vlastně mohu ještě psát. Kdo se mnou ještě vůbec bude mluvit? Mnoho umělců, manažerů i obyčejných lidí se již bojí s novináři hovořit. Mají strach, co by se jim poté mohlo stát,“ tvrdí Kazim, kterému se nakonec podařilo společně s jeho rodinou Turecko opustit a vrátit se v bezpečí zpět do Německa.