Možná je na čase smířit se s tím, že naděje ve sjednocení národa či lidu neumře poslední, neboť je již po smrti. Že není šance se domluvit, neboť to prostě zašlo příliš daleko. Když se vyhloubí příliš hluboký příkop a spálí se mosty, místo dialogu se už jenom provolávají hesla. Tehdy už nesejde na tom, kdo má lepší argumenty a kdo má objektivně pravdu. A protože žít v rozdělené společnosti je vzhledem k rostoucímu napětí stále nepohodlnější, a to pro obě strany, nevyhnutně nakonec dojde ke střetu, po kterém jedněm bude patřit vítězství, a druzí budou poraženi.

Společnost je rozdělená, kam se člověk podívá, ale nejhůř jsou na tom státy, kde se nenávidí stejně početné tábory, čili kde je společnost rozdělena na půl. Je to případ Američanů, kde panuje nevídaná nenávist mezi demokraty a republikány. Pokud ještě Amerika drží pohromadě, dost možná je to tím, že k volbám chodí jen polovina Američanů a na smrt že se tedy nenávidí republikánská čtvrtina s demokratickou čtvrtinou, a polovina Američanů té nevraživosti zatím přihlíží a ještě definitivně nezvolila stranu.

My určitě nejsme v americké situaci, neboť tu nemáme fanatické probuzence ani militantní konzervativce, ale nenávistnou soft verzi s českými vlastenci versus vlastenci západně unijními. Společnost pak nedělí jediná barikáda. Štěpí se sociálně na úspěšné a neúspěšné, čili bohaté a chudé, generačně na staré a mladé, a pak ideologicky na lepší lidi a na vidláky, anebo také na arogantní namyšlence a na lid spoléhající na selský rozum – podle úhlu pohledu, který si zvolíme.

Aktuálně se pak česká společnost dělí na lidi, kteří mají strach z budoucnosti, a na ty, kteří dělají, že se nebojí. Jde o tábor protivládní na straně jedné, který zuří kvůli zdražování a cenzuře, a na druhé straně tábor provládní, který si vystačí s hodnotami a s vlastní demokracií, takže složenky za plyn a elektřinu neřeší a čeho se děsí jako čert kříže, jsou dezinformace. Rozhádaná a tím pádem nestabilní je ovšem celá Evropa, ve které se sice ještě elity shodnou na společném nepříteli, ale pro rostoucí počet chudnoucích Evropanů už se právě tyto elity stávají společným nepřítelem.

Naše budoucnost nezávisí na tom, zda si znesvářené strany podají ruce, nebo nepodají, ale na tom, kdo dostane na budku, řečeno s pirátem. Predikovat to není těžké, neboť přibývat bude lidí, na které dolehne materiální nouze, zima a hlad, zatímco těch, kterým stačí zahřát se nenávistí vůči vidlákům, důchodcům, dezinformátorům a pacifistům bude logicky ubývat, jak budou nuceni se prát s přízemní realitou. Na budku nakonec dostanou elitáři, otázka je jenom, kdy a jak.

Odpověď na „kdy“ spočívá bohužel v konstatování, že součástí řešení je naprostý sociální, ekonomický a politický kolaps, neboť společnost rozdělená na dvě znesvářené poloviny není schopna evoluce, čili je odsouzena k revoluci. Na otázku „jak“ je odpověď optimističtější. Jsme v Čechách a na Moravě a ve Slezsku, takže s elitáři, lepšolidmi, pražskou kavárnou či pětikolkou bude zameteno sametově. Mstít se lidem, na kterých si není co vzít, u nás není zvykem. Dostanou na budku symbolicky, neboť jinak to ani nejde, když poražených budou mraky, řekněme pětina národa.