Původní shodu mezi českými a slovenskými vůdci však časem vystřídaly diskuse ohledně uspořádání společného státu, jež finálně vyústily v rozdělení obou republik.

V předvečer revoluce, 16. listopadu 1989, prošel centrem Bratislavy studentský průvod, na kterém zaznívala hesla požadující demokratizaci politického života v zemi či možnost svobodně cestovat. Policie akci monitorovala, ale nezasáhla. Katalyzátorem revolučních událostí na Slovensku se tak stal až brutální zákrok proti studentům na Národní třídě v Praze.

Dva dny po 17. listopadu se v budově Umělecké besedy v Bratislavě sešlo kolem 500 lidí, které spojovala nespokojenost s vládnoucím komunistickým režimem. Vznikla tu organizace Veřejnost proti násilí (VPN), jež zastřešila opoziční hnutí podobně, jako to v Česku udělalo Občanské fórum. V čele VPN stanuli mimo jiné publicista Ján Budaj, herec Milan Kňažko, sociolog Fedor Gál, překladatel Peter Zajac či sociolog Martin Bútora.

Zástupce „vépéenky“ Peter Zajac se 21. listopadu setkal v Praze s Václavem Havlem a navázal tak první kontakt mezi Občanským fórem a jeho slovenskou obdobou. Obě organizace se vzájemně uznaly za zástupce demokratického hnutí v obou republikách.

Počínaje 21. listopadem pořádala VPN na bratislavském náměstí SNP desetitisícové manifestace, které moderovala dvojice Budaj – Kňažko. Po bezmála dvou desítkách let nuceného pobytu v ústraní na nich veřejně vystoupil Alexander Dubček, ztělesňující neúspěšný pokus o uvolnění společenských poměrů v Československu z konce 60. let.

Podobná shromáždění jako v Bratislavě se scházela ve všech větších slovenských městech a do generální stávky 27. listopadu se již zapojily podniky z celého Slovenska. Hlavní požadavky účastníků manifestací zahrnovaly vypuštění ústavního článku o vedoucí úloze komunistické strany, respektování svobody tisku a shromažďování a také vypsání svobodných voleb.

Symbolem něžné revoluce na Slovensku se stala i pěší výprava do příhraniční rakouské obce Hainburg, ke které se 10. prosince přidalo více než sto tisíc Bratislavanů. Happening pod heslem „Ahoj, Evropo!“ se stal důkazem pádu železné opony na slovensko-rakouských hranicích. Někteří jeho účastníci si domů přinesli jako suvenýr kousek ostnatého drátu z hraničních zátarasů.

V polovině prosince 1989 převzala moc na Slovensku vláda národního porozumění v čele s perestrojkově orientovaným komunistou Milanem Čičem. V kabinetu zasedalo šest komunistů a devět ministrů bez stranické příslušnosti, kteří zemi spravovali až do voleb v červnu 1990. V nich zvítězila VPN, ale nepovedlo se jí získat tak dominantní postavení, jaké mělo Občanské fórum v Česku.

Během revolučních týdnů roku 1989 panovala mezi českými a slovenskými vůdci revolučního hnutí v požadavcích ohledně demokratizace politického režimu v zásadě shoda. Už na jaře 1990 však začala do hry vstupovat otázka uspořádání společného státu. Jejím prvotním projevem byla takzvaná pomlčková válka. Zdánlivě malicherný spor o název státu odhalil nespokojenost části Slováků s postavením jejich národa v rámci federace. O necelé tři roky později se Československo rozpadlo a oba národy se vydaly vlastní cestou.