Ta první polovina, jež současné mocné podporuje a volí, sama sebe považuje za demokraty a humanisty, zatímco tu druhou polovinu neváhá nálepkovat jako extremisty, populisty, fašisty, xenofoby, nácky, venkovany či burany (můžete si vybrat) a více či méně jimi opovrhuje, píše Štěpánek.

Celý text je ZDE.

„A pak dojde k nějakému volebnímu aktu, jako kupříkladu v Rakousku či USA. A zatímco ti nálepkoví extremisté, populisté, fašisté, xenofobové, náckové, venkované a burani (můžete si vybrat) prostě respektují, že vyhrál ten druhý, viz Rakousko a Hoferovi příznivci, ti údajní demokraté z první skupiny se srocují v ulicích, křičí, že ten zvolený není jejich prezident, vymýšlejí dodatečné kličky, jak výsledek zpochybnit, ba dokonce otočit, a občas i zapalují auta, viz USA a příznivci Clintonové nebo Velká Británie a ti, co projeli Brexit, či u nás Karlovi pohrobci, jejichž bojovou zástavou jsou červené trenýrky,“ píše dále Štěpánek.

Poukazuje na to, že tak to v demokracii chodí, že vyhrát může jen jeden a že to nemusí být zrovna ten můj favorit. „Že normální je výsledek akceptovat a o změnu podle svého gusta usilovat až zase příště, tohle ti lidé, údajní demokraté, neakceptují. Demokracii totiž uznávají pouze tehdy, když je po jejich,“ podotýká Štěpánek.

Podle něj se pak nabízí otázka, kdo že je to tedy vlastně demokrat. „Jisté je, že tihle pseudoelitáři, kteří se považují za majitele jediné pravdy – zaznamenal jsem, že někdo jim docela trefně říká liberálfašisté – to rozhodně nejsou. A naopak, ducha demokracie v sobě mnohem více mají ti opovrhovaní, údajní extremisté, populisté, fašisté, xenofobové, náckové, venkovani a burani,“ dodává Štěpánek.