Pane docente, kandidujete do Senátu v obvodu Prahy 5 za TOP 09. Jste pedagog, ale přesto chcete vyměnit svou dosavadní profesi za politický dres. Co vás k tomu přimělo?

Do Senátu kandiduji jako nezávislý kandidát STAN na společné kandidátce TOP 09 s podporou Starostů. Kandiduji ve volebním obvodě 21 a ten kromě Prahy 5 zahrnuje také Prahu 13 a Řeporyje. Politikem se asi nestanu. A pokud jde o Senát a výkon funkce senátora, stále se patrně naivně domnívám, že by nemělo jít o ryze politickou funkci. Právníků je mezi senátory opravdu poskrovnu, a když se podíváte, jak vypadá náš právní řád po nejrůznějších legislativních smrštích, je to trochu depresivní pohled. Analyzovali jsme si vývoj legislativy po listopadu 1989. A výsledek? Každý rok byly přijímány stovky právních předpisů a byly roky, kdy počet přijatých právních předpisů přesáhl tisícovku. Když k tomu přidáte mezinárodní smlouvy a evropskou legislativu, máte z toho guláš, ve kterém se obtížně orientují i odborníci. Jak takový právní řád může plnit svou základní společenskou funkci? Je nepřehledný, nesrozumitelný a běžný adresát se v něm naprosto ztrácí. O obsahu a kvalitě zpracování raději nemluvím. O způsobu přijímání svědčí mimo jiné řada novel, z nichž některé musely být přijaty mnohdy ještě dříve, než právní předpis vstoupil v účinnost. Notoricky je známé přílepkování.

Abych to shrnul - vždy jsem se domníval, že hlavním úkolem Senátu je dbát o kvalitu legislativy. Navíc senátoři by měli být odborně způsobilí alespoň v té míře, aby dokázali položit kvalifikovaně otázku v případě, že se jim něco nezdá. Většina z nich má ovšem kvalifikaci zcela jinou a mám pocit, že v mnohdy poměrně složitých textech, které je nutno posuzovat v kontextu celého právního řádu, evropského práva a s přihlédnutím k mezinárodním závazkům, nemají šanci tuto funkci naplnit. Problém je pochopitelně mnohem složitější a má řadu dalších vrstev, proto už svou odpověď raději nebudu dál rozvíjet.

V současné době vyučujete na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, ale dříve jste působil na Fakultě právnické Západočeské univerzity v Plzni, kde jste byl v letech 1993 až 1999 děkanem. Jak na vás pozdější aféra plzeňských práv působila?

Když jsem fakultu zakládal, byl jsem pln nadšení a mým cílem bylo vybudovat instituci, která bude směle konkurovat kamenným fakultám českým a dostane se kvalitou na úroveň srovnatelnou se solidními evropskými právnickými fakultami. Za sedm let, po které jsem fakultu vedl, se mně podařilo ze školy, kde ještě při zahájení prvního semestru nebylo nic než kolečko s maltou před vrátnicí, vybudovat školu s osmi akreditovanými doktorskými obory. Poté, co jsem z fakulty odešel, jsem jen s lítostí pozoroval, jak se mé dílo - to nezní příliš skromně, samozřejmě jsem na to nebyl sám, a bez řady bezvadných a stejně smýšlejících kolegů bych nic nedokázal - postupně drolí, až došlo k úplnému zborcení. Fakulta postupně ztrácela akreditaci doktorských oborů a nakonec se projevil i důvod jejího špatného stavu v celé nahotě. Když to řeknu eufemisticky, způsob řízení školy byl naprosto neadekvátní. Příčin pádu bylo více a nelze nevidět i některé objektivní potíže, ty ale nebyly dle mého mínění rozhodující. Co na to říci? Smutno je mně z toho ještě dnes.

Z vašeho životopisu vyplývá, že jste členem Stálého rozhodčího soudu v Haagu a dále zástupcem České republiky v rámci organizací OSN. Můžete popsat, čím jste se v těchto organizacích zabýval a jak tyto zkušenosti můžete využít v pozici senátora?

Členem Stálého rozhodčího soudu v Haagu jsem již řadu let, tuším že od roku 2000. Do Haagu jsem ale cestoval mnohem častěji jako člen řídícího výboru a později i jako předseda Asser College Europe. I když jako rozhodce rozhoduji každý rok řadu mezinárodních a vnitrostátních obchodních sporů, v Haagu jsem byl u rozhodčího řízení pouze jednou. A to ještě jako zástupce strany sporu. Členství v PCA je spíše důležité z jiného důvodu - umožňuje totiž udržovat osobní kontakt s řadou kolegů z celého světa a konfrontovat si s nimi vzájemné poznatky. Patrně nejdůležitější funkcí členů Stálého rozhodčího soudu ale je, že kromě případů, kdy jsou stranami vybráni jako rozhodci pro rozhodování svých sporů, navrhují národní skupiny rozhodců Stálého rozhodčího soudu kandidáty do Mezinárodního soudního dvora. Obecně mě ale praktická zkušenost s fungováním mezinárodních organizací obohacuje různě, nejde pouze o přístup k informacím a zkušenosti s jednáním na mezinárodních fórech. Ale zeptejte se mých studentů, možná že vám potvrdí, že zkušenosti, které jejich učitel získá v praxi, obohacují i výuku.

Co si myslíte o kauze Diag Human? Jste třeba přesvědčen o tom, že kdyby se tento spor rozplétal cestou stálého arbitrážního soudu, a nikoliv formou rozhodčího řízení ad hoc, že by již dávno byl vyřešen a nebylo v něm tolik nejasných otazníků?

Musím říct, že se tento spor vůbec neměl k arbitráži dostat. A když už, tak před nějaký institucionalizovaný rozhodčí soud. Stálý rozhodčí soud asi není tím správným fórem pro řešení sporů, ten vznikl primárně pro řešení mezinárodních právních sporů mezi státy. Je ale otázka, zda by nároky z písemné pomluvy měl řešit někdo jiný, než je obecný soud. Například ve Spojených státech takový nárok není vůbec arbitrovatelný - nelze tedy o něm rozhodovat v rozhodčím řízení.

Který senátní výbor by vám byl nejbližší?

O tom jsem zatím moc nepřemýšlel, ale asi ústavně právní a nakonec - protože jsem kandidátem Starostů a nezávislých a jsem s nimi v každodenním kontaktu – tak i výbor pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí. I když odborně bych si dokázal představit i jiné výbory. Například výbor pro záležitosti EU nebo pro zahraniční věci a bezpečnost.

Jistě vám neušly nedávné pře koaličních poslanců s opozicí ohledně služebního zákona. Co takovým hádkám říkáte?

Některé věci by se měly řešit primárně odborně, ne politicky. Nejsem si jist, zda je náš služební zákon tím nejlepším, co se dalo vytvořit. Na druhou stranu nikdo nepochybuje o jeho potřebnosti. Já bych byl docela rád, kdyby byly takovéto předpisy přijímány se snahou o depolitizaci odborných činností ve státní správě a kdyby byl depolitizován hlavně výběr úředníků. Právní úprava by měla být komplexní a měla by poskytovat záruky proti zneužití politického vlivu na odborný chod státu.

Když už je řeč o služebním zákoně, prezident Miloš Zeman chce tuto normu vetovat. Ale pokud poslanci novelu přehlasují s tím, že v ní ponechají paragraf o politických náměstcích, obrátí se prý Zeman se stížností na Ústavní soud. Jaký to na vás dělá dojem?

Do jisté míry pana prezidenta chápu. Nemyslím si však, že by hlavním problémem měl být jeden politický náměstek na každém ministerstvu.

Místopředseda TOP 09 Miroslav Kalousek se prý nemíní omluvit poslanci z KSČM Zdeňkovi Ondráčkovi za svá slova o komunistickém fízlovi. Co říkáte tomu, že se ve sněmovně i po pětadvaceti letech vyskytují lidé, kteří kdysi pomáhali minulému režimu, podobně jako komunista Ondráček? A jak na vás ony dohady v dolní komoře kolem „komunistického fízla“ vlastně působily?

Demokracie není dokonalý model řízení státu, lepší bohužel nemáme. Máme takové poslance, jaké jsme si zvolili. Jistě to rovněž vypovídá o politickém subjektu, který svou kandidátní listinu sestavuje.

Jakou politiku podle vás dělá vláda Bohuslava Sobotky? Máte nějaké kritické výhrady proti členům tohoto kabinetu?

Na mé kritické výhrady a připomínky nemáme v rozhovoru dost místa.

Myslíte si, že si Andrej Babiš v pozici ministra financí počíná dobře a že jeho kroky povedou k šetření a efektivizaci státních výdajů?

Nemám k dispozici potřebné informace, abych mohl práci ministra financí objektivně hodnotit. Mám ale pocit, že stát utrácí více, než je nutné. V době relativního hospodářského růstu bych očekával přístup, který zvolila kupříkladu Spolková republika Německo. Určitě bych ale od něj (Babiše) očekával silnější podporu finanční ústavy. Patrně bychom neměli žít na úkor příštích generací. Nějaké opravdu významné kroky, které vedou k efektivizaci státních výdajů, jsem ale zatím nezaznamenal. To ovšem neznamená, že se ministr financí něčím takový nezabývá. Až budete mít nějakou konkrétnější informaci, dejte mi, prosím, vědět a já rád panu ministrovi zatleskám.

Jistě sledujete dění na Ukrajině. Jaké pocity ve vás vzbuzuje celá ukrajinská krize?

Domnívám se, že se Rusku podařilo anexí Krymu a následnou podporou separatistů destabilizovat velkou část světa. Nejsem si jist, že lze vlastní zájmy prosazovat způsobem, jakého jsme svědky v tomto konkrétním případě. Vždycky jsem si myslel, že každý stát by měl mít zájem na tom, aby jeho soused ekonomicky prosperoval a aby z jeho strany nehrozilo žádné nebezpečí. Toho lze dosáhnout pouze ve světě, kde vládne spolupráce a vzájemná důvěra. Vztahy mezi Ruskem a Ukrajinou a mezi Ruskem a EU jsou tomuto ideálu ovšem na míle vzdáleny. Nebyla to ani Ukrajina, ba ani EU, kdo porušil své mezinárodní závazky a obsadil cizí území. Právě tento krok Ruska vyvolal stávající krizi.

Takže se kloníte k těm lidem, co tvrdí, že za krizí na Ukrajině stojí expanzionistická politika Moskvy?

Mám pocit, že odpovídat obšírně na tuto otázku by bylo nošením dříví do lesa. Mohu proto odkázat na předchozí odpověď.

Jaký názor máte na přitvrzení protiruských opatření? Ovlivní podle vás tyto sankce českou ekonomiku?

Když vás bude soused obtěžovat, šikanovat nebo na vás bude dokonce fyzicky útočit, pozvete ho na kafe s dortem, nebo mu dáte najevo, co si o něm myslíte? Sankce se pochopitelně dotknou i české ekonomiky. Naštěstí se nám podařilo náš zahraniční obchod přeorientovat z jednostranné závislosti na Sovětském svazu jinam, takže dopad nebude nijak vážný. Mezinárodní společenství nemá příliš mnoho prostředků k tomu, aby přesvědčilo vojensky silný stát, který porušuje své mezinárodní závazky, aby od takového jednání upustil. Může použít diplomatická nebo ekonomická opatření. Kromě toho si nemyslím, že by bylo perspektivní orientovat ekonomickou spolupráci na zemi, která využívá svou sílu k jednostrannému prosazování svých představ o uspořádání světa. A vždy, když se to nebude jejím partnerům líbit, hrozí jim, že utáhne kohoutky s ropou, plynem nebo jinou komoditou. Asi bychom se měli podle toho zařídit i bez sankcí.

S přitvrzením sankcí ovšem moc nesouhlasí český premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD), který sankce považuje za kontraproduktivní.

Na premiéra jste se již ptala. Hájit krátkodobé zájmy České republiky na úkor zájmů dlouhodobých je poněkud krátkozraké a svědčí to o nekoncepčním přístupu k zahraniční politice nebo k politice vůbec. Prohlášení, že je něco kontraproduktivní, je politickým prohlášením a podle mého soudu není ničím podepřeno. Já sám bych byl rád, kdyby se Rusko vrátilo k dialogu a přehodnotilo způsoby prosazování vlastních zájmů. Postoj některých českých vrcholných představitelů Rusko k takovému kroku asi stěží přiměje. Kdybychom neztráceli historickou paměť, asi bychom si vzpomněli na to, k čemu vede politika appeasementu.