Podle některých vojenských analytiků prý roste riziko použití jaderných zbraní. V této souvislosti se hovoří nejen o NATO a Rusku či Severní Koreji, ale i o některých nových mocnostech v Asii. Kromě Číny připadají prý v úvahu Pákistán, Indie či Saúdská Arábie a i další země, které o jaderný arzenál usilují. Ztotožňujete se s tímto názorem, anebo to je jen zcela zbytečná obava?

V podstatě ano, je totiž obecným trendem, že stoupá počet zemí, které jsou schopné si vyvinout a vyrobit jaderné zbraně, jež by se pak daly i použít. To platí i o těch všech státech, které jste jmenoval. Otazník zatím snad visí nad Saúdskou Arábií. 

Jedním z důvodů, který se uvádí pro katastrofický scénář, je tvrzení, že jaderné mocnosti sice proklamativně snižují počty svých jaderných zbraní, ve skutečnosti je však pouze převádějí do nižších stupňů bojové pohotovosti nebo je modernizují. V průběhu letošního roku mají prý například USA v Evropě rozmístit modernizované jaderné pumy B61 o ráži 0,3 až 340 kilotun, které jsou vybavené systémem přesného navedení, a Rusko jako reciproční odpověď přiblíží ke svým západním hranicím raketové systémy Iskander. Jde o běžné záležitosti v rámci udržování jaderné rovnováhy, anebo se to dá charakterizovat jako už nebezpečnější kroky například oproti zkušenostem ze studené války?

Právě zkušenosti ze studené války ukázaly, že tehdy ty nejvýznamnější jaderné mocnosti, tedy USA a Sovětský svaz, uměly ty své kroky při zbrojení vhodně vybalancovat a existovaly i různé pojistky proti tomu, aby se nepřipustilo některé osobní či technické fatální selhání, jež by spustilo jadernou katastrofu. Fungovaly i takzvané horké linky či červené telefony mezi nejvyššími představiteli obou zemí. Daleko větší obavu mám proto o zneužití zmíněných arzenálů ze strany států, kde vládnou nespolehlivé režimy, než u Ruska a Spojených států. V nestabilních či diktátorských režimech jsou totiž jaderné zbraně i hůře chráněné a zabezpečené a kromě technického zkratu může také dojít snadněji k jejich odcizení.    

Údajně se nemají ani postupně naplňovat opatření vyplývající ze smlouvy o nešíření jaderných zbraní, která byla základem jaderné bezpečnosti světa 46 let, tedy konkrétně od března 1970. Dnes její signatáři, podle názoru některých komentátorů, jen bezmocně přihlížejí jejímu faktickému zániku. Souhlasíte s tímto tvrzením, anebo je příliš nadnesené?

Každá smlouva po určité době zastará a musí být nahrazena novou. Já vím, že takové hodnocení té smlouvy, o které jste hovořil, už existuje. Také si je třeba uvědomit, že mimo signatářů zmíněné dohody existuje i paralelní svět, tedy více států, které ji nepodepsaly. A právě těm se je třeba z mezinárodního bezpečnostního hlediska věnovat daleko víc, třeba v tom smyslu, aby se k novému paktu o jaderném odzbrojování připojily. 

Co říci na to, že se potvrdily odhady některých expertů o tom, že během pěti až deseti let můžeme očekávat nárůst „v klubu vlastníků jaderných zbraní“, jehož počty se prý potichu zvýší minimálně o Saúdskou Arábii, která díky úzké spolupráci s Pákistánem už některé takové systémy vlastní, a dále pak o Írán, Turecko, Japonsko, Kanadu, Německo, Brazílii i Egypt. Nejsou například jaderné arzenály na Blízkém či Středním východě enormně nebezpečné pro celý svět? A jak by mělo NATO proti tomu postupovat?

Tak především Severoatlantická aliance tu není proto, aby se tím z hlediska politického zabývala. Například že o jaderné arzenály už usiluje i Jihoafrická republika. NATO má za úkol bránit členské státy proti použití jaderných zbraní a o tom je už také protiraketový deštník, který chrání i naši část Evropy. K tomu vašemu výčtu zemí, ze kterých by se měly stát jaderné mocnosti, bych chtěl jenom říct, že to není zase až tak jednoduché. Mohou totiž narazit nejen na ekonomické problémy při výrobě těchto zbraní, ale i politický nesouhlas ostatního světa. Německo má určitě k tomu moderní technický potenciál i finanční možnosti, jenže zatím nebyl nikdy dostatečný konsenzus k tomu, aby jaderné zbraně získalo. K těm úvahám různých analytiků si je třeba také uvědomit, že je rozdíl mít k něčemu potřebné prostředky a pak jaká je vůle okolního světa, to je třeba případ Íránu.     

Bezpečnostní experty na celém světě také nenechávají klidnými ztracená množství štěpných materiálů, jež se počítají na stovky kilogramů, které by jistě stačily k výrobě velice slušného jaderného arzenálu. Z médií jsme se nedávno dozvěděli, že o podobné ničivé zbraně se už zajímali i teroristé z Islámského státu. Nemůže hrozit nebezpečí i z této strany? A jaká účinná opatření by se měla přijmout, aby se zmíněná rizika minimalizovala?

To je opravdu jedno velké nebezpečí. I technicky zaostalé státy či různé extremistické skupiny si mohou ty potřebné materiály opatřit kriminální cestou. A právě tento fakt děsí bezpečnostní experty všude ve světě daleko víc než současný komplikovanější vztah mezi USA a Ruskem. Co proti tomu dělat? Především snažit se zabránit tomu, aby takové země se k podobným materiálům i technickému vybavení nedostaly. Nebo i dalšími různými cestami. Víme, že se podařilo přemluvit Írán, aby ustoupil od obohacování plutonia a respektoval usnesení Rady OSN. A pokud nepomůže vyjednávání, je možné pod dohledem OSN přistoupit k ekonomickým embargům i zásahům do suverenity zemí, jestliže ohrožují ty ostatní. Je to ale složité, což je vidět na zmíněném případu Íránu, kde to trvalo několik let.

Někteří čeští vojenští experti se liší v názorech na umístění jaderných zbraní či protiraketových systémů NATO na našem území. Zatímco jedna část z nich říká, že by to bylo pro nás výhodné, jelikož většina agresorů by se bála napadnout zemi, kde fungují výzbroj a posádky NATO, jiní analytici tvrdí pravý opak, že bychom se právě stali cílem jaderných střel, které by se snažily tyto systémy zlikvidovat. Ke kterým názorům se přikláníte vy sám?

K takové situaci došlo v nedávných letech, kdy se rozhodovalo o zřízení protiraketového radarového systému v Brdech. Tehdy Rusko používalo taková silná slova, což bylo podle mne za hranicí slušnosti. Řada lidí měla v této souvislosti strach, že by se Česká republika stala ihned terčem pro rakety. Chci proto říct, že ten český radar byl jen částí celého systému a Rusko tomu chtělo stůj co stůj zabránit, z tohoto důvodu se často používaly dost nelogické argumenty. Ta debata je už ale ukončená, je za námi. Radar nebude u nás, postavil se už v Rumunsku. Teď nemusí mít v Česku nikdo obavy, protože protiraketový deštník nad Evropou už stojí a je doplněný prostředky námořních sil. 

V médiích se začaly také objevovat články o možnosti použití jaderných zbraní malé ráže vedené strategickými raketami a bombardéry, aniž by muselo dojít ke globální jaderné válce. Jak by to tedy bylo s použitím těchto jaderných zbraní v Evropě či jinde ve světě? Dokázal byste odpovědět, co by to pro takové kontinenty či oblasti mohlo znamenat?

To není určitě nic nového. Už za studené války měly státy Varšavské smlouvy pod vedením SSSR i pak NATO podobné jaderné zbraně malé ráže, které se používaly do různých kanónů, houfnic a minometů. I československá armáda byla tenkrát podobně vybavená, měli jsme i raketové nosiče pro jaderné hlavice. Teď se k tomu pouze znovu obrací pozornost. Použití těchto zbraní by bylo katastrofou na jakémkoliv bojišti a uskutečnilo by se za obrovských ztrát a strašných dopadů na životní prostředí, o taková území by potom už ani nemělo smysl bojovat.