Zelenka se prý ve svém filmu inspiroval výkladem mnichovských událostí od historika Jana Tesaře, ke kterému se hlásí. Moderátorka Daniela Drtinová poznamenala, že film zcela převrací pohled Čechů na mnichovskou dohodu, a ona sama se prý v něm na chvíli „ztratila“. Na její dotaz, co by tedy měl film v divákovi vyvolat, režisér odpověděl: „Já doufám, že v nich něco vyvolá.“

Fakta, která ve filmu zazní, jsou podle něj už dávno známá. Včetně toho, že Edvard Beneš již na jaře 1938 tajně a za zády československých diplomatů vyjednával o odevzdání části našeho území Německu. „Vždyť se našly přímo stížnosti jednoho československého velvyslance, že o tom Beneš vyjednává za jeho zády,“ upozorňuje. „Tehdy hrála československá vláda s lidem hru. A československá nebo česká vláda často hraje s lidem hru a ten lid si to nechává líbit,“ vysvětloval dále. Standardem prý v naší zemi je, že chvíli protestujeme, ale pak to necháme být.

Prezident Beneš podle něj tehdy hrál pouze o to, aby Československo nezaniklo, nebylo poražené jako spojenec Německa a jeho lid nebyl vyvražděn. Na druhou stranu ale prý národu nedůvěřoval, že dovede jeho diplomatické blufování pochopit, a proto vyjednával za jeho zády. „Beneš ve vnitřní politice blufoval, že má na Západě skvělého spojence, který to za nás zařídí. A pak to nevyšlo, tak řekl, že to od něj byla zrada. Ale on věděl, že to nevyjde,“ myslí si režisér.

Odmítá však, že by mnichovská dohoda byla tragédií. „Mnichov skutečně nebyl tragédií, bylo to velké diplomatické vítězství. A kdybychom jej dokázali pochopit tím tvůrčím, diplomatickým způsobem, tak bychom se z něj mohli radovat dodnes,“ dodává Petr Zelenka. Podle něj se v roce 1938 ve skutečnosti Německu nikdo v Československu bránit nechtěl. „Byl to náš největší obchodní partner. Tady žily tři miliony našich německých spoluobčanů, takže by to byla i občanská válka, ještě k tomu,“ dodává.

Dalším opomíjeným faktorem podle něj je, že tehdejší parlament byl mnohem proněmečtější než prezident a je možné, že by odhlasoval dobrovolné předání Sudet Německu. Jenže to se vládě nehodilo, a proto o věci rozhodla sama tak, že se „podřizuje nátlaku“ a následně podala demisi.

Mnohem větší tragédií než samotný Mnichov byl podle Zelenky následný mýtus, který z něj vznikl. Důvodem je podle něj to, že v té době byl reflektován velmi jednostranně, ve stylu básně „Zvoní zrady zvon...“, a ani později neproběhla k tématu žádná intelektuální debata. „Ty básničky jsou tupé i na tehdejší dobu, a když si je čtete po sedmdesáti letech, tak jsou opravdu směšné,“ dodal k tomu Zelenka. Lidé podle něj v té době byli odkázáni na tisk, který byl usměrňovaný vládou, a díky tomu byl rozšířený mýtus „mnichovské zrady“.

Ten se prý projevuje dodnes, například i v našem chování vůči Evropské unii. „My jsme tam jakoby rádi, zároveň ale trochu neradi, nevíme, jestli tam máme být, a nechceme pro to nic obětovat. Když to něco stojí, tak nám to přijde najednou špatně,“ lamentoval.

Poselstvím jeho filmu je prý „opustit nevědomost“ a připustit odlišné varianty výkladu historických událostí. Pak film ještě vychválil, že nás „vrací do klubu národů, ve kterých se diskutuje“.