Co čumíte, zmrdi, eště ste neviděli nikoho žrat?

Reprezentant romského multikulturalismu tak něco přes dvacet a jeho mladší vychrtlá partnerka stylizující se účesem do podoby jisté africké modelky, kterou vidíme v každé druhé televizní reklamě, se rozvalili s jídlem na parapetu okna vietnamského obchodu vedle rokycanského Kauflandu. Evidentně si neodskočili posvačit z ranní směny. Mladík vědomý si svojí důležitosti a nepostižitelnosti slovně urážel okolojdoucí gádže. Samozřejmě jen osamělé, starší a ženy. Když šla kolem skupina chlapů, téměř splýval se zdí a hleděl si energetického nápoje, rohlíků a salátu.

Když dvojka, která tam vysedává vícekrát (jezdím do Rokycan často a popisuji svoji zkušenost starou týden a jen za tu dobu jsem je tam viděl dvakrát), odtáhla, zůstal po jejich žraní, slušně řečeno, nepořádek. Však to ti Vietnamci uklidí. Dvě cizí neevropské komunity či rasy a jaký rozdíl. Pokud se reprezentanti romské komunity domnívají, že získají u většinové populace včetně civilizovaných cizinců úctu a respekt neustálým povykováním o českém rasismu s pomocí protinárodních neziskovkářů a politiků v médiích a v Bruselu, náramně se mýlí. Uvedená agresivní dvojka spolehlivě vytváří negativní názor občanů a zcela smaže fakt, že existují civilizovaní, vzdělaní a pracující Romové. V severních Čechách jsou podle mých známých takové situace zcela běžné.

Uvedená příhoda mne přivedla na myšlenku připomenout některým našim politikům, vesměs protinárodním neziskovkářům a mediálním pracovníkům, především v ČT, kteří bezuzdně podlézají multikulturnímu vedení EU, že v této zemi tvoří Češi stále ještě většinu obyvatel a většinu pracujících obyvatel, kteří platí daně. Důvodem je nový povyk kolem kárného pracovního, později cikánského tábora v Letech. Pravděpodobně nejucelenější informace o něm lze nalézt na internetových stránkách romských sdružení. To mimochodem dokazuje, že existuje i romská inteligence, kterou bychom na parapetu v Rokycanech nepotkali. Bohužel se vzdělaným Romem pracujícím v kanceláři u počítače se z nás potká málokdo. Historie tábora byla mnohokrát omleta včetně nenávistných nadávek v internetových diskusích, které inkasovali vesměs ti, kteří psali pravdu.

Hodina dvacet z Knihovny Václava Havla. O tom, jak se máme kvůli táboru v Letech stydět

Základní otázkou není právo romské komunity na památník svých obětí německého rasismu. Bez nacistů, kteří získali moc v Německu díky hlasům a podpoře mnoha občanů, by neexistoval žádný protektorát řízený nacistickými říšskými protektory a sudeťáckými úředníky a jeho rasové zákony. Právo na uctění mají všechny oběti totality, vražd, loupeží a násilí v celé Evropě. Zvláštní je fakt, že celá česká politická reprezentace se může zbláznit kvůli jednomu pracovnímu táboru v Letech. Je opravdu dojemné vidět nastoupené politiky v nažehlených značkových oblecích, kteří celý život pro tuto zemi nic pozitivního neudělali, jak žvaní kolem vepřína v Letech, a přitom by cikánovi ruku nepodali. Otázka je, zda se za tím neskrývají ještě další historie tohoto tábora a osoby, které mají odpovědnost za jeho vznik. Přitom existoval ještě druhý cikánský pracovní tábor v Hodoníně u Kunštátu a o něm je absolutní ticho.

Michal Horáček: Jsou tu mouchy a velkej smrad

Podíváme-li se na historii protektorátu Čechy a Morava, zjistíme, že jak české, tak následně německé okupační úřady se dopracovaly k číslu mezi 6 000 až 7 000 dosti nejasně definovanými cikány. Na Slovensku jich v té době žilo zhruba 100 000. Po okupaci takzvaných Sudet byli všichni tamní cikáni vyhnáni do protektorátu stejně jako židé a většina Čechů. Podle romských organizací z cikánů v protektorátu 1 308 prošlo táborem v Letech a 1 375 táborem v Hodoníně, přičemž v prvním zemřelo následkem strádání, především zimy a nemocí 327 osob, ve druhém 207. Nikdo nebyl zavražděn, ani popraven. Režim v letech byl relativně volný, tábor byl obehnán plaňkovým plotem a hlídalo jej několik četníků. Věznění muži si přivedli rodiny, což vedlo k přeplněnosti tábora. V době, kdy následkem nedostatečné hygieny vypukl tyfus (na nějž zemřeli i tři četníci), který měl za následek většinu mrtvých, byli vysláni z Prahy lékaři a sestry.

Narození a zemřelí cikáni v Letech byli jako protektorátní občané zapisováni do matrik v okolních obcích na rozdíl například od židů v jiných táborech. V roce 1943 byli věznění z Let i Hodonína odesláni do Osvětimi stejně jako většina ostatních cikánů bez ohledu na fakt, že především na jižní Moravě existovaly celé komunity, které se způsobem života nelišily od ostatního obyvatelstva. Okupaci přežilo podle různých zdrojů zhruba kolem 1 000 cikánů. To znamená, že v poměru k celkovému počtu byli nejvíce postiženým etnikem, a zároveň je evidentní, že ze současných oficiálních více než 200 000 Romů naprostá většina nemá k táboru v Letech žádný vztah, protože přišli po válce ze Slovenska a Maďarska.