Tento plán už narazil na odpor menších zemí, které si v tisku vysloužily poněkud zavádějící pojmenování „Frugal Four“ (šetrná čtyřka): Rakousko, Nizozemsko, Dánsko a Švédsko. Podle rakouského kancléře Kurze nesmí jít o darované peníze. Kechlibar však navrhuje spíše pojmenování „opatrná čtyřka“. Ostatní země zatím lavírují.

V prvním bodě si Kechlibar klade otázku, proč přispívat na cizí živobytí? Připomíná, že po odchodu Velké Británie z EU se poměry zásadně změnily a dřívější rovnováha sil zanikla. „Bylo veřejným politickým tajemstvím, že když bylo potřeba zbrzdit ambice Paříže apod., za skeptický postoj Britů se rády schovávaly jak menší země, tak někdy i Němci samotní. Zrovna České republice tohle manévrování velmi vyhovovalo. Teď už se není za koho schovávat,“ dodává.

Způsob dojednání současného plánu jako by potvrzoval obavy, že v nové EU bez britské účasti bude velmi silná německo-francouzská osa, která už nebude mít dostatečnou protiváhu. „Společné rozhodnutí těchto dvou nejsilnějších států EU nebude při absenci Británie ve spolku možné nějak zásadně zbrzdit nebo změnit, protože dvacet malých zemí nemá ani zdaleka tu sílu jako dvě velké,“ zdůrazňuje Kechlibar.

„Touhle skutečností se zdůvodňuje význam existence EU navenek, vůči mocnostem jako Čína, Rusko a USA. Ale ona samozřejmě funguje i uvnitř té unie samotné. Uvidíme, jak dlouho odmítavý postoj ‚opatrné čtyřky‘ vydrží,“ pokračuje Kechlibar.

Navíc ani malé země nechtějí být brány jako „ocas“ nějakého velkého psa a rády by si zachovaly nějakou míru svébytnosti, včetně rozhodování o tom, na co ze své kasy finančně přispějí, a na co ne. „Pokud se jim to nebude dlouhodobě dařit a budou všelijakými formami nátlaku nuceny přispívat na cizí živobytí, resentimenty porostou,“ podotýká analytik.

V druhém bodě zmiňuje „fantastický korupční potenciál“, který v sobě plán skrývá. Místo otázky společného zadlužení poukazuje Kechlibar na navrhovaný mechanismus pomoci: „Hovoří se o cíleném financování jednotlivých projektů, podobném stávajícímu mechanismu dotací z kohezních fondů EU.“

Právě standardní kohezní fondy jsou totiž známé tím, že jsou papírově náročné. Vyběhat si na svůj projekt dotaci z Bruselu znamená podstoupit řadu formalit a pár let si počkat, než peníze dorazí. „Tímhle způsobem se Brusel snaží chránit evropské peníze před příliš drzým rozkrádáním ze strany všelijakých kmotrů,“ zdůrazňuje publicista.

Problém je, že nyní, v případě finančního stimulu po ekonomickém propadu, si takové mnohaleté prověřování nemůžete dovolit. Cílem přece je, aby peníze dorazily rychle, než se škody stanou závažnými. Kontrolní mechanismy, které požírají nejvíce úsilí a času, proto nebudou fungovat.

„To znamená, že v tomto půlbilionovém plánu se skrývá naprosto fantastický korupční potenciál, který nepůjde jen tak odstranit,“ varuje Kechlibar. Jen těžko půjde zabránit tomu, aby příslušné dotace neskončily u „zombie firem typu Alitalie nebo u různých kamarádíčků pana premiéra“.