V roce 2010 z občanských průkazů zmizela kolonka, do níž se vyznačovalo omezení způsobilosti k právním úkonům. Tento údaj byl v našich občanských průkazech a jejich předchůdcích – všeobecných občanských legitimacích – už od jejich zavedení v roce 1919. Velmi důležitá kolonka byla z průkazů vymazána proto, že eurokraté chtěli, aby identifikační průkazy v celé EU vypadaly stejně.

Do procesu tvorby technické normy na Evropský identifikační průkaz nešťastně zasáhly i nevládní neziskové organizace zabývající se lidskými právy. Podařilo se jim na politické úrovni prosadit názor, že vyznačení nezpůsobilosti k právním úkonům do průkazů nesvéprávné poškozuje a stigmatizuje. I když ve skutečnosti chránilo. Neziskovky tím dosáhly stavu, kdy občan dnes nemá šanci zjistit, jestli nějakou věc kupuje od osoby, která mu ji může prodat. Smlouva uzavřená nesvéprávnou osobou je podle zákona neplatná. Normální občan tak může být snadno okraden při neplatné koupi např. automobilu od nesvéprávného spoluobčana. Ti jsou používáni organizovanými gangy jako „bílé koně“ k řetězovým podvodům. Jejich oběti z řad svéprávných občanů se tím podle nového občanského zákoníku mohou zamotat do mnoho let trvajících a nákladných soudních sporů. České soudy v těchto sporech vynesly již první rozsudky. Nový občanský zákoník, který prosadil bývalý ministr spravedlnosti a dnes předseda TOP 09 Jiří Pospíšil, navíc zkomplikoval jednoduché a levné řešení tohoto problému. Zrušil soudní úkon zbavení způsobilosti k právním úkonům –  tzv. úplnou nesvéprávnost. A to včetně lidí, kteří ani nevnímají podněty okolí a nekomunikují. A ponechal pouze možnost rozhodnutí o omezení způsobilosti k právním úkonům. Ta je však vymezena rozsudkem, který výčtovou metodou stanoví limity úkonů, k jejichž platnosti je nutný podpis opatrovníka stanoveného soudem. Fatální chybu však udělalo Ministerstvo vnitra, které si evropskou technickou normu špatně vyložilo. Norma, která má sjednotit rozměry průkazů a zavést povinně zapisované údaje o občanovi, totiž neříká, že další údaje tam být nesmí. Pouze stanoví, které tam být musí a v jakém pořadí. Celý problém vznikl kombinací několik faktorů: Bezuzdné touhy eurokratů vše udělat v celé EU stejné. Jejich nadřazování politického záměru praktičnosti a proveditelnosti. Snahou dosáhnou záměru i za cenu porušování v primárním právu zavedených procedur. A české práci ve spěchu. A pod tlakem různých „paralelních motivací“ dodavatelských firem. Celé je to drahé pro státní kasu. A v mnoha ohledech nebezpečné pro občany. Údaj o omezení způsobilosti k právním úkonům by se totiž do „občanek“ lidí, kterých se týká, na zadní stranu vešel. Takto nemá běžný občan často možnost zjistit, že s takovou osobou jedná.  Že se sjednáním smlouvy s ní řítí do průšvihu.

Maastrichtský počátek

Idea jednotného „unijního“ občanského průkazu se v hlavách eurokartů zrodila už v roce 1991. Hned po podpisu Maastrichtské smlouvy, která do komunitárního práva zavedla institut evropského občanství. Což bylo politické gesto, které se prakticky projevilo až s odstupem mnoha let. A to řadou velmi drahých opatření. Zpočátku se o něm jen diskutovalo na politické a úřednické úrovni. Praktickou realizaci se členským státům dlouho dařilo oddalovat kvůli nákladnosti a logistické složitosti. Ovšem Brusel pracuje vytrvale a dlouhodobě. A to, co si vytkne jako cíl, většinou dříve nebo později získá.