„Havel, jo. Vlastně politiku neuměl, dělal řadu chyb,“ hodnotil Janda bývalého prezidenta, který se podle něj dostal do politiky, aby vyvážil „absolutní absenci morálních limitů u Klausů a Zemanů“.

„Jak sám psal – člověk není bezmocný a v každém rozhodnutí by se kantovsky měl dát k volbě, kde zmůže nejvíc, přestože nakonec třeba prohraje. Moc bezmocných a masarykovská mravenčí práce.“

Následně poznamenal, že s bývalým prezidentem dělal jeho poslední rozhovor. „Když umřel, po prvotním smutku jsem přemýšlel, v čem si ho vážím,“ uvažoval Janda.

Analytik následně vysvětlil, že Havel byl tím stmelujícím prvkem, který naši společnost vedl směrem na Západ a měl dobrý efekt na lidi a jejich hodnoty. „Že nejde jen o prachy a o moc, ale i o to, zdali člověk dokáže své činy sám před sebou obhájit,“ vysvětlil Janda a dodal: „A že záleží na tom, jakými jsme lidmi, byť můžeme se schopnějšími pragmatiky prohrát jednotlivé bitvy, ale ne celou válku.“

Janda je Havlovi vděčný, že vedl náš národ, dalšího „nového Havla“ by však nechtěl. „Dnes potřebujeme schopné a rozumné politiky, nikoliv nepraktické vizionáře,“ vysvětlil a dodal, že Havel je důležitým symbolem.

Na to se však pod jeho statusem rozběhla diskuze, z níž valná většina účastníků s Jandovým hodnocením nesouhlasila. „Co je tohle za blábol? Havel se stal politikem v momentě, kdy se stal disidentem. A sakra mu záleželo na tom, aby se po listopadu stal prezidentem on, a ne Dubček. Byl jasným politickým lídrem v listopadu 89 i po něm, zároveň i intelektuálním a morálním. Ano, nebyl politikem stranickým, to je pravda. Ačkoli některým politikům své sympatie projevoval a některým naopak,“ zněl jeden z těch rozvitějších.

Našly se však i jednoduché připomínky. „No, tak nepraktický vizionář Havel opravdu nebyl“ či „Měl byste si o té době něco zjistit. Toto je největší volovina, jakou jste kdy napsal.“

Celý Jandův příspěvek zde:

Havel, jo.

Vlastně politiku neuměl, dělal řadu chyb. Normálně by do politiky ani nešel, jenže když po revoluci v devadesátkách viděl absolutní absenci morálních limitů u Klausů a Zemanů a na straně dobrojedů byl praktiky sám, tak do toho se znalostí svých vlastních slabin šel. Jak sám psal - člověk není bezmocný a v každém rozhodnutí by se kantovsky měl dát k té volbě, kde zmůže nejvíc, přestože nakonec třeba prohraje. Moc bezmocných a masarykovská mravenčí práce.

S Václavem Havlem jsem krátce před jeho smrtí dělal rozhovor, který se nakonec stal jeho posledním. Když umřel, po prvotním smutku jsem přemýšlel, v čem si ho vážím.

Kromě přechodu na počátku devadesátek a držení kurzu na Západ to byl způsob uvažování, kterým byl schopen pozitivně ovlivnit miliony lidí. Že nejde jen o prachy a o moc, ale i o to, zdali člověk dokáže své činy sám před sebou obhájit. A že záleží na tom, jakými jsme lidmi, byť můžeme se schopnějšími pragmatiky prohrát jednotlivé bitvy, ale ne celou válku.

Byl dobrým lídrem, když jsme hledali, kudy půjdeme. Za to jsem mu vděčný. Přát si dnes nového Havla nedává smysl. Dnes potřebujeme schopné a rozumné politiky, nikoliv nepraktické vizionáře.

Havel je symbolem, že morální kompas potřebujeme pod palbou čím dál víc. Už je to ale jen na nás a je to tak správně.