„Z ampliónu vyřvávají elektrizované koledy, říhavý pach laciného svařáku se mísí s nasládlým a nepříjemným odérem tzv. trdelníku, věci, která je jednak nedobrá a druhak o ní nikdo, dokud nějaký Maďar nepřivezl před pár lety stroj na jeho vyrábění, v Čechách neslyšel,“ zahajuje Peňás trudný popis oslavy Vánoc v českém podání.

Prodejní stánky, kterých je na náměstích plno, považuje komentátor za „ošklivé zvětšené psí boudy“, jež nabízejí předměty, které by si nikdo dobrovolně nekoupil: „solné kameny, humpolácké a všude stejné hrnky jak do domku baby jagy, alergii vzbuzující chemické lektvary do vany, ezoterické nesmysly, bačovské papuče a valašky, sekyrky a amulety, jako bychom byli lidem poloindiánským a nikoli středoevropským.“

Narazit na vkusný předmět, na kterém by byla znát dovednost a kvalita je dle jeho zjištění takřka nemožné. Podobně jako na krajové a místní pozoruhodnosti či pokrmy. „Ten kontrast je do očí bijící na české a na saské straně Krušných hor, kde se tradice zachovaly a i svíčky mají řád a úroveň. Takový výlet kousek za hranice je dobrý pro národní masochisty,“ míní Peňás.

Zmrzačeným hybridem jsou české Vánoce prý i po stránce estetické. „Výsledkem je matlanina papundeklových andílků s debilními sněhuláky a soby uplácanými z toho nejlacinějšího materiálu, ze skelné vaty a polystyrenu. Patrný je naprostý úpadek řemeslné, rukodělné práce, neschopnost napsat nápis tak, aby byl aspoň trochu hezký, problém se základními pravidly estetiky, zmatlanina pseudofolklóru a nejpokleslejší formy masového konzumu,“ je zhnusen komentátor.

Celý komentář ZDE