Reportáž s titulkem Ruský chalifát: Do školy s hidžábem a samopalem je z vesnice Bělozerje v Povolží v ruské autonomní republice Mordovija. „Před novým rokem jedenáct učitelek společně prohlásilo, že odmítají splnit příkaz nového ředitele školy, který zakazoval v budově nosit náboženský oděv,“ píše Syruček v úvodu. „Takzvané ‚šátkové povstání‘ přeskočilo na islámské internetové stránky, kde se příhoda vykládala jako útok na víru.“

Prozřeli?!

V učebnách jedenáct učitelek vede vyučování v bílých šátcích a stejné zakrývají hlavy studentek. Když se jedné z nich reportér Komsomolské pravdy Alexej Ovčinnikov zeptal, proč to nosí i proti příkazu ředitele, odpověděly, že to je tradice. „Ale taková tradice tu nikdy nebyla!“ oponuje ředitelka Věra Lipatovová, která tu učí od roku 1985. Arabské hidžáby tu ani v devadesátých letech vůbec neznali, dokud se mladí vesničané nezačali vracet ze Saúdské Arábie a z Kataru, kde pobývali, aby získali zvláštní duchovní vzdělání, které jim ruské školství nedopřávalo. Ředitelka vypráví, jak se tato „móda“ najednou rozšířila v Bělozerje, když ženy začaly chodit zahalené od vlasů po paty nohou.

V roce 2014 mordovská vláda  přijala usnesení, že podobný styl je na školách zakázán, ale úředníci se s obyvateli vesnice alespoň domluvili, že žákyně a studentky nebudou nosit hidžáb, nanejvýš jen tradiční tatarské šátky. Tuto domluvu však dívky a ženy porušily a přišly do školy v hidžábech. Nikoliv klasických, ale vlasy jim zakrývá bílý šátek, který doplňuje vysoký límec.

(Mordovie je jedna z 21 ruských autonomních republik s méně než milionem obyvatel a rozlohou asi jako Belgie, smutně proslavená z komunistické éry gulagy, neboť klima tu je dosti nehostinné. S ruským pasem v kapse sem v roce 2013 zavítal Gérard Depardieu, neboť mu navrhli, aby se tu stal ministrem kultury. Původní mordovští obyvatelé jsou ugrofinského původu – poznámka M.S.)

VÍCE SI V ORIGINÁLE PŘEČTĚTE ZDE

Šátek je právo i povinnost

V reportáži pro přední německý tisk, která vyjde v nejbližších dnech, se dále píše: „Byl pátek a žáci vyšších tříd nepřišli vůbec do školy. Ve vesnici je tři tisíce obyvatel, Tatarů, a nikdo z nich v pátek nepracuje. Jsou na bohoslužbách. Hlava náboženské obce Nail Chabibullov vede novináře po točitých schodech na vrchol minaretu, aby se porozhlédl po vesnici a podíval se na ostatních sedm minaretů. Poté sestupují a společně jdou na bohoslužbu, kde je plno vousatých mužů. Zouvají si boty, pokleknou na koberec a vyslechnou imámův výklad o moci, dané Bohem, o změkčení zlých srdcí, usmíření... „U nás je klid, kde tu vidíte teroristy?“ říká poté novináři imám Nail Kadějev. A dodává, že nosit šátek je povinností, a také právem všech islámských dívek a žen.

„Problém není v šátcích,“ říká ministr kultury a národností Mordovie Anatolij Čuškin. „Je to podbízení se cizí kultuře. Prostřednictvím těchto šátků se u mordovských Tatarů vytváří zvyk stavět normy šárijí výš než ruské zákony. Pravidelně organizujeme kulaté stoly s imámy. Ruští muftíové oddělovali víru a šátek, tvrdili, že islám nežádá nezbytně nosit šátek, ale v Bělozerje odmítají se tomu podrobit. Říkali jsme jim: Stavte si své chrámy a choďte si tam, v čem chcete. Jenže oni nechtějí...“ Ministr ukazuje fotku, převzatou ze sociální sítě: Je na ní dívka oblečená podle islámského předpisu, ale v rukou drží samopal. Za ní je školní tabule. Snímek byl pořízen v Bělozerje.

Může za to lhostejnost...

Po dlouhé roky funkcionáři zakrývali oči nad tím, co se v této vesnici dělo, nevyšetřovali ani případy, když se někdo nezákonně napojil na plynovod nebo svévolně zabral půdu. Poprvé se o vesnici dověděla celá země, když se v roce 1999 místní obyvatel Ravil Achmjarov podílel na výbuchu bomby v moskevském domě na Kašširské třídě. V roce 2011 Fail Nevljutov se třemi spoluvěřícími vyhodil do povětří ruský vysokorychlostní vlak Sapsan. V roce 2015 byl souzen Ravil Abdullov za to, že poslal svému příbuznému, bojujícímu v Sýrii, 1335 dolarů na to, aby si koupil samopal. Podle ruských tajných služeb bojuje v současné době za Islámský stát více než dvacet mužů z této vesnice. Z toho důvodu už dlouho nazývají v Rusku Bělozejre „mordovským chalifátem“.

... a zase Saúdi…

„Celá tato historie začala uprostřed devadesátých let, když se ve vesnici objevil Rus Oleg Maruškin z Astracháně, který přestoupil na radikální islám a přejmenoval se na Abuzarova. Přivedl s sebou stejně smýšlející, kteří začali všem vykládat, aby se modlili a vůbec aby žili jako praví muslimové z Kataru, jinak prostě nejsou muslimy. Až po prvních atentátech v Moskvě se úředníci probudili a Abuzara s jeho přáteli přinutili odjet. Prý se usídlili někde v Belgii a nikoho by zde neudivilo, kdyby neměli prsty v jiných evropských atentátech,“ pokračuje dále Milan Syruček.

„Víra se šíří dál. Stalo se v sousední Ljambirji, že v pátek přišli k mešitě věřící, aby se jako obyčejně pomodlili. Imám jim však odmítl mešitu otevřít, protože na základě telefonátu ze Saúdské Arábie měsíc dosud nevyšel tak, jak je požadováno a bohoslužba se přesouvá na druhý den. V další vesnici se měl konat křesťanský pohřeb, ale příbuzní, kteří vyznávají ‚pravý‘ islám, nebožtíka pohřbili o den dříve, a podle arabského zvyku. V jiné vesnici dokonce na hřbitově zničili obrázky a nápisy pochovaných a část náhrobků rozbili, přesně tak, jak si vedou ti z Islámského státu.“

Islámský posel v srdci pravoslaví

Vesnice Bělozerje se podle autora textu vyznačuje rovněž tím, že lidé jsou zde poměrně velmi bohatí, jejich domy jsou vznešenější dokonce v porovnání s těmi sídly statkářů a šlechty, které kdysi maloval Andrej Rublev. Proto si mohli dovolit postavit zde pro tři tisíce obyvatel osm mešit! Pomáhá jim v tom i vlastní produkce, která se posílá do celé Evropy: pražená slunečnicová semínka, koňské salámy a další produkty. Jediné, co tu nedostanete, je alkohol, vůbec se neprodává a tím spíše nevyrábí. To jen potvrzuje starostův údaj, že nejméně každý pátý obyvatel vesnice věří v islám, jaký se provozuje v arabských zemích.

Proč se tak stalo? Protože v Ruské federaci neexistovalo islámské vzdělání, mladí odsud odjeli do Saúdské Arábie a dalších arabských států, aby ho získali. A vrátili se nejen s vědomostmi, ale rovněž s úkolem šířit tuto „pravou“ víru všude, kde to je možné. Tak i dnes řada z nich je „islámským poslem“, který přenáší toto učení do dalších tatarských vesnic a narušuje mnohasetletou tradici místních věřících proměnou v jiný, mírnější a přizpůsobivější islám.