Čemerys připomíná, že v dobách „zločinné vlády“ před Majdanem vyvolal jakýkoli tlak na žurnalisty vlnu nevole. Nevole samotných žurnalistů a lidskoprávních a občanských aktivistů se dokonce stala impulzem pro první Majdan nezávislé Ukrajiny – protestní akci „Ukrajina bez Kučmy“. Zprávy o prezidentských direktivách sdělovacím prostředkům ohledně toho, jak osvětlovat politické události (tzv. těmniky), nebo dokonce o vraždách oponentů, vyvolávaly protesty. Uvěznění novináře jen za to, že publikoval svůj názor, mohlo kdysi zvednout vlnu, ba i tsunami občanského pobouření. Ukončení této praxe těmniků bylo jedním z požadavků oranžových demonstrací roku 2004.

Celý text je ZDE

Na Ukrajině po Majdanu se těmniky, věznění a cenzura staly denním chlebem, píše Čemerys. Represe vůči lidem jiných názorů, a dokonce jejich vraždy, se nadto staly společensky přijatelnými. Vražda novináře Olesa Buzyny nebo upálení desítek lidí v Oděse 2. května 2014 jsou v projevech „patriotů“ ospravedlňovány. A bývalí opoziční novináři, kteří získali poslanecký mandát, se odmítají postavit za kolegu Ruslana Kocabu, který strávil za své názory rok a půl ve vazbě. Celkově byla za publikování podrobena trestnímu stíhání více než stovka žurnalistů, blogerů nebo prostě občanů, kteří vyjádřili svůj názor ohledně války v Donbasu, mobilizace, státního uspořádání Ukrajiny a podobně.

Na Ukrajině po Majdanu se tak uskutečnily ty nejodvážnější předpovědi Orwellova románu 1984 – výrazy jako „občanská válka“ se staly tabu. Nahradil je newspeak. Konkrétně termín „hybridní válka“, kterým se v našich médiích označuje vše – od bojových akcí na východě po články v New York Times, uvádí Čemerys.

Podle něj se ospravedlňování násilí a vraždy „nepřátel“ staly přijatelné nikoli v celé společnosti, nýbrž jen v segmentu sociálních sítí, masmédií a mezi těmi, kteří se prohlašují za „aktivisty Majdanu“. To nicméně nestačí na vykreslení obrazu dnešní Ukrajiny v zářivých barvách. Kritici stávající situace většinou mlčí – ze strachu z represí či kvůli autocenzuře. A vystoupení „patriotů“ jsou pak našimi médii předkládána div ne jako hlas celé ukrajinské společnosti, píše Čemerys. Poukazuje na to, že ve své době mohl zákaz opoziční strany společnost pobouřit. Po roce 1991 k takovému precedentu koneckonců nedošlo. Teď byl ale zákaz Komunistické strany Ukrajiny a řady dalších stran přijat s mlčením, proti zákazu se vymezily jen mezinárodní lidskoprávní organizace, podotýká Čemerys.

Společensky přijatelným se podle něj na Ukrajině po Majdanu stalo udavačství podněcované mimo jiné i Službou bezpečnosti Ukrajiny. Středobodem udání se stal web Myrotvorets.center (Mírotvůrce), který pravidelně zveřejňuje seznamy „nepřátel“ – novinářů a veřejných činitelů.

Takové seznamy se často stávají manuálem pro akce ultrapravicových paramilitárních uskupení, které proti „zrádcům“ používají násilí – napadají účastníky protestních akcí, protiválečné a protifašistické demonstrace, vyhrožují novinářům nebo je bijí. Když byl například na Mírotvůrci publikován seznam žurnalistů, kteří projevili tolik neobezřetnosti, že se akreditovali v Doněcké lidové republice, vyvolalo to vůči nim ze strany „patriotů“ vlnu hrubých vyhrůžek. Ke kauze se byly nuceny vyjádřit i mezinárodní lidskoprávní organizace včetně zástupkyně OBSE pro svobodu médií Dunji Mijatović, protože útokům čelili i zahraniční novináři. Seznamy nespolehlivých osob sestavené aktivisty krajně pravicového uskupení Civilní korpus Azov se staly impulzem pro útoky na levicové a protifašistické aktivisty.

Uvedená fakta podle Čemeryse svědčí o tom, že řada aspektů společenského života na současné Ukrajině je kontrolována buďto orgány státu, anebo krajně pravicovými hnutími. A občany, kteří vyjadřují názory neschválené těmito strukturami, čekají výhrůžky, násilí nebo trestní stíhání.