„Na protest proti všemu, co se tady děje. Proti nesvobodě slova a tisku. Říkejte to všem,“ odpověděl Palach zdravotní sestře v nemocnici, kam ho převezli s těžkými popáleninami, když se ho tázala na důvody jeho činu. Tři dny bojoval dvacetiletý muž o život a odmítal utišující léky, aby byl při smyslech a mohl objasňovat, proč se odhodlal k takové oběti. V dopise, který zanechal na místě svého činu, naléhal, aby byly učiněny kroky na záchranu posledních zbytků demokracie.

„Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země následujícím způsobem: Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku...,“ napsal. V dopise žádal zrušení cenzury a zákaz rozšiřování okupačního tisku. Dodnes není zřejmé, jestli skupina vůbec existovala, Palach nicméně našel následovníky.

Absolutní rozměr Palachovy oběti, již třeba 25. února 1969 napodobil Jan Zajíc, zvedl vlnu odporu k nastupujícímu režimu, byť jen dočasnou. Mladí lidé začali na Václavském náměstí držet protestní hladovku za splnění požadavků, záhy se k nim připojili i jinde v zemi. Na Václavském a Staroměstském náměstí se konaly mítinky, na nichž lidé vyjadřovali podporu jeho poselství. Vědecká rada Palachovy Filozofické fakulty UK vyzvala politiky, „aby si uvědomili, na jaké křižovatce stojí“.

Podle historiků nebyl Palachův čin zoufalým zkratovitým jednáním, plánoval jej půl roku. Krátce před osudným dnem uvažoval dokonce o obsazení rozhlasu studenty, jež by vyvolalo „účinnou akci v celonárodním měřítku“, jak napsal studentskému vůdci Lubomíru Holečkovi. Ovšem budoucí normalizátoři již byli v lednu 1969 příliš pevně usazení ve svých křeslech a spontánní protesty po Palachově smrti neváhali označit za zneužití situace ze strany „antisocialistických sil“.

Jan Palach podlehl následkům rozsáhlých popálenin 19. ledna 1969. Jeho pohřeb v Praze o šest dní později se stal velkou manifestací za svobodu a demokracii. Smutečního průvodu Starým Městem se tehdy zúčastnilo na 200.000 lidí. Už za několik měsíců ale začala moc Palachovu památku likvidovat. Hrob na Olšanských hřbitovech střežila Státní bezpečnost, jež bránila lidem, aby k němu při výročí kladli květiny. Nakonec v roce 1974 komunisté nechali Palachovy zpopelněné ostatky přemístit do Všetat.

Právě tam Palach, který ve 13 letech přišel o otce, vyrůstal, v nedalekém Mělníku v roce 1966 maturoval. Ke studiu historie a politické ekonomie ho ovšem přijali až napodruhé, nejdříve totiž vadil jeho živnostenský původ, takže dva roky strávil na Vysoké škole ekonomické. O politický a veřejný život se vysokoškolák Palach intenzivně zajímal a celý rok 1968 silně prožíval. Účastnil se i v médiích zamlčené listopadové studentské stávky, která protestovala proti legalizaci srpnové okupace.

Server Aktualne.cz nedávno uvedl s odvoláním na historika Petra Blažka, že Palach v den srpnové okupace měl u sebe zbraň a podle svědectví spolužáků zvažoval, že ji použije proti sovětským vojákům. „O zbrani Jana Palacha a jeho přemýšlení, zda ji nepoužít proti okupantům, mi poprvé řekli před necelými dvěma lety jeho spolužáci z Vysoké školy ekonomické Marie Stříbrná a Václav Hanák na setkání účastníků zájezdu do Kazachstánu, když si v jedné z pražských restaurací připomínali jeho padesáté výročí,“ řekl serveru Blažek. Existenci zbraně potvrdil podle serveru poté historikovi i Palachův starší bratr Jiří.

Podobně jako u studentské stávky se dvě dekády po Palachově smrti normalizační média vyhýbala i zmínce o jeho činu, lidé však na něj nezapomněli. A pietní akt ke 20. výročí jeho smrti v lednu 1989 nečekaně otřásl československým komunistickým režimem. Nečekaně se totiž změnil v nejsilnější výbuch protestu proti režimu. Tisíce lidí se nebály opakovaně projevit nespokojenost a riskovaly tvrdý zásah pořádkových sil. Intenzita protestů překvapila nejen vládnoucí politiky, ale také opozici.

Až po listopadu 1989 se památka Jana Palacha začala konečně připomínat. Náměstí před Filozofickou fakultou UK dostalo jeho jméno a v lednu 1991 byla na budově školy odhalena posmrtná maska od Olbrama Zoubka. Palachův čin připomněla i další díla, třeba série Hořící keř režisérky Agnieszky Hollandové nebo pomník věnovaný Palachovi a jeho matce od česko-amerického sochaře Johna Hejduka. Loni v srpnu jej připomněl i film Jan Palach režiséra Roberta Sedláčka.

Po Palachovi, který zemřel na následky zranění 19. ledna 1969 a jeho pohřeb o šest dní později se stal velkou manifestací za svobodu a demokracii, se k podobnému činu odhodlala řada dalších lidí. Nejčastěji se hovoří o zhruba třech desítkách, jen u malé části z nich je ovšem možné nade vší pochybnosti prokázat, že měli politický motiv. Nejznámější mezi nimi byli osmnáctiletý student Jan Zajíc a devětatřicetiletý technik a úředník Evžen Plocek.

Podle studie psychologa Milana Černého, který se pokusy o sebevraždu upálením z první třetiny roku 1969 zabýval a vycházel přitom z údajů Veřejné bezpečnosti (tehdejší název policie), se od ledna do dubna objevilo 29 případů, z toho sedm z nich skončilo smrtí. Prvním po Palachovi byl 20. ledna dělník Josef Hlavatý z Plzně (zemřel 25. ledna), posledním pak Plocek, který se zapálil na Velký pátek 4. dubna 1969 v Jihlavě a zemřel o pět dní později.