Lidové noviny přinesly s Jourovou rozhovor pod titulkem „Jakési romantické představy o Rusku nesdílím. Kreml pracuje s dezinformacemi jako se zbraní“, Aktuálně.cz pod titulkem „Brusel chce odstřihnout dezinfoweby od inzerce. Musíme je vyhladovět, říká Jourová“. „Nuže, o Rusku taky žádné romantické představy nesdílím a pod Putinem bych v žádném případě žít nechtěl. Ale skličuje mě, jak ochotná je představitelka západní výkonné moci mluvit o ‚polopovinných normách‘, ‚neblahém dopadu na vývoj společnosti‘ a ‚případných právních krocích proti šiřitelům dezinformací‘. To je totiž mentalita, která míří podobným směrem jako ta moskevská či pekingská. Proč ztratil Brusel důvěru v to, že by mohl současný ideologický souboj vyhrát i bez zavádění represivních opatření?“ poznamenal Kechlibar.

A přináší i důvody, které jej v té souvislosti napadly. „Hlavní důvod, který vidím, zní dost paradoxně, ale politika je plná paradoxů. Jde o dědictví devadesátých let, těch, na která dnes ve střední Evropě často vzpomínáme jako na desetiletí svobody,“ zmínil Kechlibar, že velká část současné evropské elity prožila v devadesátkách své mládí, tedy i Věra Jourová. 

„Protože devadesátky byly zároveň obdobím historicky vzácné celosvětové dominance jedné kultury. Sovětský blok se dezintegroval tak důkladně, že komunismus přestal hrát roli nebezpečného konkurenta. Čína sice tvrdě potlačila vlastní studentské hnutí, ale na světové scéně ještě neměla žádné zjevné ambice. V islámském světě se už něco dělo, ale to jsme byli ochotni až do 11. září 2001 přehlížet jako nevýznamnou aberaci, navíc odehrávající se někde daleko na primitivní periferii. Zkrátka devadesátkami se proplétala intelektuální niť v podobě přesvědčení, že ‚jsme vyhráli natrvalo‘. A že budoucnost bude mít hlavně podobu expanze našich institucí a myšlenek do cizích, zaostalejších koutů světa. U nás samotných pak už mělo docházet jen ke drobnému ladění různých nedokonalostí,“ uvedl Kechlibar.

To, co se podle něj stalo v posledních dvaceti letech, můžeme nazvat návratem k multipolaritě. „Nejdřív se situace urvala z řetězu v tom islámském světě, což zasáhlo i nás. Tenhle konflikt má samozřejmě také svoji ideologickou rovinu, třeba mezi muslimskou mládeží na Západě, ale jeho konkrétní krvavá podoba v Iráku nebo ve Francii samozřejmě připoutává větší mediální pozornost,“ dodává Kechlibar. 

A rozepsal se i o tom, jak nejsme v současné době připraveni na onen druh ideologického konfliktu, jenž se odehrává. „Zaskočil nás, a tím ‚nás‘ teď myslím hlavně naše politiky. Náš leadership, který vyrostl či dozrál ve sladkých devadesátkách, nemá žádné zkušenosti se střetem civilizací. A tak z jeho návratu na světovou scénu poněkud panikaří,“ uvedl Kechlibar, že právě to vnímá mimo jiné jako důvod, proč Věra Jourová raději přichází s návrhy na potlačování a sankce, než aby spoléhala na naši civilizační odolnost.

„Stěžujete si, paní eurokomisařko, že cizí propaganda podrývá důvěru lidí v demokracii. Zaváděním zákonů potlačujících šíření určitých typů (dez)informací rozhodně tu důvěru neposílíte. Máloco říká zřetelněji ‚cítíme se nejistě v kramflecích a nedůvěřujeme vlastní populaci‘, než snaha kontrolovat, co kdo může psát, sdílet, číst a poslouchat. A nedůvěra je samozřejmě symetrická. Vy nedůvěřujete lidem a jejich úsudku natolik, že jim chcete kontrolovat informační dietu; proč by oni vás za to měli odměnit důvěrou? Důvěra je druhem odměny, není to samozřejmý a nárokový stav, ani v demokracii ne,“ shrnul pak své protiargumenty Kechlibar, kdy zmínil také to, že toto je Evropa, nikoliv Čína.