Atmosféra před druhým kolem prezidentských voleb je vyhrocena způsobem, který nemá za poslední desetiletí obdoby. Česká společnost je rozdělena na dva tábory, personifikující se do osob Andreje Babiše a Petra Pavla. Z těchto kandidátů vybírají čeští voliči budoucího prezidenta republiky a současně tím rozhodují o jejím dalším směřování. Geopolitické podmínky, ve kterých tak činí, jsou však daleko složitější a nepřehlednější, než bychom si ještě před pár lety dokázali představit. Covidová krize, válka na Ukrajině, přesuny na poli mezinárodních vztahů, to vše mění náš současný svět a voliči stojí před rozhodnutím, jehož důsledky v podstatě ani nedokážou dohlédnout.

Média hlavního proudu namísto vyvážené diskuse a nestranné žurnalistiky nabízejí lacinou změť manipulace, která má za cíl změnit tradiční demokratické klání na jakýsi mytický boj dobra se zlem. Tak tomu však není. Oba kandidáti za sebou mají do jisté míry kontroverzní minulost, kterou nelze vymazat, a ani jeden z nich není kandidátem ideálním. Domnívat se, že jeden z nich je symbolem dobra, a druhý symbolem zla, je příliš zjednodušující a nebezpečně zavádějící. Volba, která nás tento týden čeká, je daleko složitější – nepostačí pouhé zhodnocení vnějšího dojmu či lidských sympatií. Každý z kandidátů zastupuje především určitou cestu do budoucnosti.  

JUDr. Jana Turoňová

Petr Pavel je kandidátem současné vládní koalice. Andrej Babiš nikoliv. Ideologické propojení Petra Pavla s vládou Petra Fialy je zcela zřejmé, a pokud by se stal prezidentem, doplnil by poslední chybějící článek do mocenské mozaiky této vlády. Zjednodušeně řečeno, přestala by fungovat opozice a také tradiční systém brzdy a rovnováhy. Petr Pavel, stejně jako mnozí koaliční politici, je prokazatelně napojen na Aspen Institut, jehož aktivity směřují k ovlivňování veřejného dění v České republice a jsou propojeny s mnohými nadnárodními korporacemi a s jejich zájmy, včetně amerického tzv. hlubokého státu. Centrála této globální neziskové organizace je umístěna ve Washingtonu. S tímto institutem, působícím ve střední Evropě, je spojena také Danuše Nerudová, Pavel Fischer, Josef Středula, Petr Fiala, Marian Jurečka, Markéta Pekarová Adamová, Vít Rakušan. A tito všichni drží při sobě a vzájemně se podporují. První kolo prezidentských voleb mělo vzbudit pouhý dojem širokospektrálního volebního klání. Ve skutečnosti je politické pole daleko chudší a v podstatě můžeme být vděčni za to, že se do druhého kola dostali dva opravdoví konkurenti a že my, jakožto občané a voliči, budeme skutečně o něčem rozhodovat. 

A proto je třeba položit si otázku, kam směřují kroky naší vlády a čí zájmy hájí. To je totiž systémová otázka těchto voleb. Pakliže hledáme nového prezidenta České republiky, měl by to být především člověk, který se zasadí o zájmy české a u kterého můžeme alespoň s jistou mírou pravděpodobnosti předpokládat, že nebude řízen z cizích mocenských center. Na výběr máme dva kandidáty, ze kterých musíme vybrat. Jiné možnosti, než Petr Pavel a Andrej Babiš, nejsou. Je proto nutné zhodnotit, který z těchto dvou mužů poskytne vyšší míru pravděpodobnosti, že se zasadí o Českou republiku. Jedná se zejména o podporu v oblasti cenově dostupné energetiky, konkurenceschopnosti českých firem a koupěschopnosti obyvatel. Právě v těchto tématech by se měl budoucí prezident dobře orientovat. Neméně důležitý je i jeho postoj k válečnému konfliktu. Ve všech těchto tématech je postoj Andreje Babiše pro české občany o něco příznivější než pozice Petra Pavla. Když nic jiného, mír a prosperita nahrávají jeho podnikání.  

V pátek 13. ledna 2023 prošel prvním čtením vládní návrh na změnu Ústavy, ve kterém vláda požaduje rozšíření svých pravomocí podle čl. 43 Ústavy. Nově chce mít vláda možnost, bez jakékoliv kontroly Parlamentu, vyslat na dobu 60 dnů české ozbrojené síly mimo území ČR, nebo umožnit pobyt ozbrojených sil jiných států na území ČR, a to z důvodů „ochrany života a zdraví, ohrožení majetkových hodnot nebo bezpečnosti České republiky“. Jedná se o vágní pojmy, které mohou v konkrétních situacích pokrývat téměř cokoliv. Takové ustanovení umožňuje v krajním případě naší vládě rozpoutat vojenský konflikt kdekoliv na světě, nebo naopak potlačit jakýkoliv vnitrostátní odpor, například odpor vůči ní samé, za pomocí cizích ozbrojených sil. Scénáře, které se před námi v takovém případě otevírají, jsou děsivé a překračují meze demokratického vládního zřízení. Je důležité si uvědomit, že návrh na změnu Ústavy takového formátu ještě nebyl Parlamentu ČR od roku 1989 představen. A my se musíme oprávněně ptát, proč je tomu tak nyní. Co vede českou vládu k tomu, že chce získat pravomoci umožňující jí bez kontroly zákonodárné moci disponovat s vojenskou silou, a z jakého důvodu vláda podporuje vojáka na postu prezidenta republiky.   

V tomto kontextu je nutné hledat další souvislosti. Zejména, jakými pravomocemi prezident vlastně disponuje v případném vojenském konfliktu. Může zavléci Českou republiku do války? Samozřejmě nemůže. Ovšem to ani není třeba. Zcela postačuje, že ve chvíli, kdy je vyhlášen válečný stav, stává se právě prezident vrchním velitelem armády ČR a jeho pravomoci v takovém okamžiku rapidně stoupají. Petr Pavel se proti tomuto tvrzení sám důrazně ohradil. Obhajoval se slovy, že „války začínají politici, a ne vojáci“. A zde se nabízí další důležitá otázka. Proč tedy Petr Pavel kandiduje na prezidenta České republiky, když se nepovažuje za politika, ale za vojáka. Pakliže usiluje o prezidentský úřad jako voják, co od něho můžeme v takovém případě očekávat? Přece každý voják čeká na rozkazy od svého velitele. A kdo je tedy velitelem generála Petra Pavla? Úřad prezidenta republiky je nejvyšší funkcí v demokratickém systému naší republiky. Člověk usilující o tuto pozici by měl být především státníkem a diplomatem, nestranným a nezávislým na jakékoliv jiné vnitřní či vnější moci. A přesně taková by měla být i republika, v jejímž čele chce stát. Záruky státní suverenity jsou základním pilířem demokratického zřízení.

S velkou nelibostí sleduji, jak se k celé situaci postavilo vedení ČSSD, které se očividně není schopno přenést přes období svého působení ve vládní koalici s Andrejem Babišem a raději se přimklo k provládnímu kandidátovi. Tato situace je do značné míry způsobena tím, že na sjezdu v prosinci 2021 nepřijala ČSSD potřebný restart strany a nezvolila do svého vedení takové členy, kteří by nebyli propojeni s dosavadním vedením strany a kteří by mohli nastartovat změnu politického kurzu. ČSSD volbou Michala Šmardy a dalších místopředsedů jen navázala na dosavadní devastační politiku. Sociální demokracie vždy hájila hodnoty demokracie, svobody, solidarity, sociální spravedlnosti a celkově zájmy českého národa. Historicky převzala odpovědnost za celistvost české státnosti, kterou si však její současní představitelé neuvědomují a nechápou ji. Místo toho sehrávají druhořadou roli v liberálně progresivním světě současné politiky Evropské komise a nekriticky ji obhajují. V tomto kontextu samozřejmě netvoří systémovou opozici Fialovy vládní koalice, která do liberálního proudu taktéž zapadá. Prezidentské volby se staly katalyzátorem dlouhodobých problémů uvnitř ČSSD a strana se dostala do skutečně hluboké krize idejí.

Před druhým kolem prezidentských voleb se oficiální představitelé ČSSD postavili na stranu Petra Pavla a podpořili tak současnou vládu i politiku Petra Fialy. Jedná se však o vládu, která má na svědomí neúměrné zvýšení cen energií, nesmyslné zastropování cen u obchodníků, vysokou inflaci a zjevně nás vtahuje stále hlouběji do probíhajícího vojenského konfliktu. Členové vedení ČSSD si jistě museli povšimnout vyjednávání tzv. Kyjevského paktu, i podpisu tzv. Tallinského závazku, ve kterém se Česká republika minulý týden zavázala k dodávkám bezprecedentního souboru darů Ukrajině, včetně bojových tanků, těžkého dělostřelectva, protivzdušné obrany, munice a bojových vozidel pěchoty. Česká republika dokonce slíbila posílení výrobních kapacit obranného průmyslu, aby mohla Ukrajině poskytnout ještě více munice velkých ráží, houfnic a obrněných transportérů. Tallinský závazek také vyzývá ostatní členy a partnery NATO, aby následovali tento příklad a aby své vlastní podpůrné balíčky poskytli Ukrajině co nejdříve. Je tedy evidentní, že vláda Petra Fialy, kterou vedení ČSSD podpořilo, vytváří paralelní vojenskou politiku, a to daleko militantnější, než je koordinovaný postup NATO.

Podle předsedy ČSSD Michala Šmardy je právě Petr Pavel ten z kandidátů, který zaručuje demokracii, svobodu a bezpečnost, a současně je zárukou pevného ukotvení ČR ve strukturách EU a NATO. Neexistuje však žádný důvod k tomu, abychom se domnívali, že stejné záruky neposkytne, a to i navzdory všem výhradám, které k němu můžeme oprávněně mít, i Andrej Babiš. Nikdy v minulosti se například nevyslovil proti našemu členství ve zmíněných organizacích a nebyla to ani jeho vláda, která zaváděla cenzuru a dohledové orgány typu KRIT. Nikdy jsem se proti členství v EU či v NATO nevyslovila ani já sama. Domnívám se však, že do budoucna bude nutné, abychom ve spolupráci s ostatními členskými státy usilovali o reformu EU a vytvořili z ní skutečně samostatnou, nezávislou mocenskou sílu evropských států na základně širokého demokratického formátu, který zajistí jedině sebevědomé národní státy. Proto je dnes třeba hájit svrchovanost a připomínat hodnotu vlastenectví. V tomto duchu bychom také měli působit v orgánech NATO a zejména prosazovat uplatnění prvního článku Washingtonské smlouvy, který členské státy NATO zavazuje k urovnávání veškerých mezinárodních sporů mírovými prostředky. Na takový postup máme právo a měli bychom jej jako suverénní a sebevědomá země využít.   

Petr Pavel v tomto ohledu jistě nepředstavuje kandidáta na prezidenta, který by se do podobných reforem pouštěl. Jeho napojení na současný transatlantický systém je silné a on mu nebude klást překážky, ani jeho obsah nebude nikterak zpochybňovat. Naproti tomu u Andreje Babiše máme jistou naději, že by tomu tak být mohlo. A je velmi smutné, že si to čelní představitelé ČSSD neuvědomují. V tuto chvíli dokonce sami přispívají k tomu, že se z Andreje Babiše stává jediný představitel levicových a vlasteneckých myšlenek, které sice artikuluje v rámci svých vlastních zájmů, ovšem na veřejné scéně je v tuto chvíli jediný, s kým se mohou voliči alespoň zčásti ztotožnit. Současná sociální demokracie se dobrovolně vzdává své historické úlohy i jedinečného poslání. Právě v okamžiku, kdy ji český národ potřebuje, dobrovolně opouští scénu a přimyká se k liberální pravici.    

JUDr. Jana Turoňová