„Ani teď, ani do budoucna si nemyslím, že by z prezidenta Petra Pavla mělo město nějak profitovat. Necháváme slávu Černoučku, kde žil. Chtěli bychom, aby tady našel vstřícné místo k relaxaci a odpočinutí, prostě takovou oázu klidu,“ sdělí starosta Červeného Kostelce Tomáš Prouza.

Právě v jeho části, tedy ve Lhotě za Červeným Kostelcem, vlastní prezident Pavel zrekonstruovaný dům po rodičích.

A tak jsme vyzvídali…

Cesta do centra Kostelce

Z vlakového nádraží je to do centra města, které má přes osm tisíc obyvatel, ještě pěkná štreka. Jdu kolem zahradnictví Trees, jehož spolumajitelem je bývalý desetibojař Tomáš Dvořák, který má krédo: „Nečiň nikomu nic z toho, co sám nemáš rád.“ Vidím Vyšší odbornou školu zdravotnickou a Střední zdravotnickou školu. Když vidím, jak krásná děvčata odtamtud vycházejí, tak bych asi bral i to, aby mi činili, co já nerad. Například odběr krve, brrrr.

Je to trochu podmíněno čtenářskými zážitky. Milovaný autor Josef Škvorecký umístil děj svého souboru šesti povídek Prima sezóna do fiktivního města Kostelec a já si představuji, že je to tady, tedy v Červeném Kostelci. Hlavní hrdina, vyhlášený sukničkář Danny Smiřický, byť jeho pověst předčila ve všem jeho činy, se snažil o mnoho dívek a nakonec nic moc. Ale kromě televize - v seriálu se ukazuje mladinká Tatiana Dyková - to dovedl až na prkna, jež znamenají svět. Tedy aktuálně do Divadla na Vinohradech.

Ale já jdu za Tomášem Prouzou, starostou města, kde se koná jeden ze dvou nejvyhlášenějších folklorních festivalů v zemi, kvůli prezidentovi. „Občas se tady objevil, protože zde žili jeho rodiče. Převážná část Kostelce ho vnímá velice kladně. Nechceme si dělat slávu z toho, že tady má dům po rodičích. Bereme ho jako běžného občana, jako kohokoliv z nás,“ říká Prouza, který je prý ve funkci relativně krátce.

A tak panu starostovi jemně předešlu, že Petr Pavel byl přeci zpravodajským učněm bývalého režimu a jeho otec agentem StB. A on na to: „Abych pravdu řekl, tak jsem se s jeho otcem nikdy nesetkal. S Petrem Pavlem jsem měl tu čest se setkat až, když byl prezidentem. Nicméně veškeré reakce na jeho rodiče ze Lhoty byly pozitivní.“ A pokračoval: „Víte, není člověk ten, který by se zalíbil lidem všem. Ale tady ho máme rádi! Dokončoval tady přestavbu svého domu a vždy se choval jako běžný občan, normální chlap.“

Také jsem se zeptal, jestli je v Červeném Kostelci prezidentův dům nějak chráněn. Proč? Protože právě v Černoučku jsem zažil lustraci. „Je to prostě hlídaný objekt a je třeba vědět, kdo se tady kolem potlouká a fotí,“ sdělil mi tam jeden ze dvou policistů v civilu. „Tady žádná ochrana není. Nicméně je to záležitost pana prezidenta. Jestli sem nasadí nějakou ochranu nebo ne. Ale my jsme o to požádáni nebyli. A ještě jednou zopakuji, že bych rád, aby byl Kostelec jeho útočištěm. Aby se tady mohl chovat jako kterýkoliv jiný občan. Zajde si do restaurace pod divadlem, pozdraví se s lidmi a tak.“

Cesta z centra Kostelce

Na zlomu ulice Boženy Němcové a Jiráskovy je vidět stará továrna. Ještě dál po ulici autora Starých pověstí českých je kadeřnictví, kde mají doposud fotku Petra Pavla ve výloze. Cestou zpět není možné se vyhnout Domku Boženy Němcové. V domku žila „fame fatal“ naší literatury s manželem Josefem zhruba rok. Na zahradě tam mají fiktivní hrob Viktorky, bláznivky z Babičky. A tak jsem se, taky jen tak fiktivně, zeptal slečny u pokladny, kdy tady budou mít Muzeum Petra Pavla? „No, to se ještě uvidí. To ještě, jak se ukáže,“ odvětila diplomaticky.

Jdu do kopce na hřbitov, kde by měl být pohřben prezidentův otec. Prý je jedním z nejkrásnějších v Česku a tentokrát musím dát za pravdu. Ke kapli vede křížová cesta. Hledám Pavlovy. Na prvním hrobě jsou dva košíky s umělými květinami. „Nevím, ale je to divné. Ty umělé květiny z Polska mi k nim nesedí. Vždyť jeho sestra bydlí nedaleko, takže se stará. To není jejich hrob,“ říká paní, co se stará o rov Petrových. Ostatně tohle jméno je na hřbitově nejčastější. A je třeba říct, že jsem našel ještě dva hroby Pavlových a stejně zanedbané.

Na tamním náměstí T. G. Masaryka je papírnictví, kde se kupodivu prodávají i knihy. O Petru Pavlovi, alespoň co vím, vyšly tři. V první linii, Jak to vidím já a Generál Pavel. Ta poslední poskládaná z rozhovorů s Jolanou Voldánovou je prý velice dobrá. Nevím, četl jsem jen tu první s mnoha chybami, ale zase obsahující názory skoro všech jeho rodinných příslušníků. Nedávno vyšla čtvrtá knížka Český prezident, v níž se podle rešerše k osobě Petra Pavla vyjadřují přední komentátoři, reportéři a politologové, takže Mitrofanov, Pečinka, Šídlo, Slonková, Železný a tak.

A tak vejdu do papírnictví a ptám se, jak jde prodej knih o prezidentovi? „Všechny tři se prodávají velmi dobře. Musela jsem několikrát doobjednávat. V dnešní době, kdy se skoro nečte, je to skoro zázrak. Lidé mají o Petra Pavla zájem,“ řekla paní za pultem a pán, co si u ní nechával okopírovat staré fotografie, se připojil: „Přijede sem na dovču, to je jasný. Máme ho rádi. Ostatně chlapi si ty knížky od něj chtěj nechat podepsat. Snad ho odlovíme.“

Cesta nazpět, na vlakové nádraží, je komplikovaná. Hlavně tím, že jsem ještě neviděl domek prezidenta po rodičích. Okolo základny státní policie se dostávám ke křižovatce. „Rovně a doprava,“ navede mě jeden chlapík. „Pořád rovně,“ navede mě druhý. „Tamhle to je,“ řekne třetí. Všichni byli se psy na procházce. Malý bleděmodrý domeček s pár solárními panely na střeše. „Jsme rádi, že tady máme takovou kapacitu. Alespoň se o nás ví,“ řeknou mi sousedé prezidenta. A já odjíždím s pocitem, že jsem nic pořádnýho na toho vojáka s rovným pohledem, ale už bílými vlasy, nevyšťoural. Říká se tomu profesionální selhání.