Všude informace, někdy podobné, nebo podobnější, ale každou chvíli nové, čím kratší tím lepší. Obrázky, fotky, videa, kliknutí na ikonu, zhlédnutí nadpisů. Celý svět je jako na dlani, soustředěn do několika okamžiků. Řada lidí komentuje názory, články a označuje likem, co četli a co se jim líbí.

Mumraj politiků, osobností, pachatelů trestných činů, rekordmanů všeho druhu, herců, moderátorů, moderátorek a řady jiných. Napadá mě jen jeden souhrnný a otřepaný výraz „celebrita“. Čím častěji se objevují celebrity v televizi, novinách, internetu a sociálních sítích, tím více máme pocit, že kladný či záporný hrdina je vlastně náš dobrý známý, soused odvedle. Nedávno jsem šel po ulici a potkal jsem moderátora televizních novin, jaksi automaticky, aniž jej znám, jsem jej pozdravil a on odpověděl. Teprve když jsem ušel několik dalších kroků, uvědomil jsem si, co se stalo. Člověk, kterého vůbec neznám, mě prostřednictvím televize, novin a internetu vstoupil do soukromí a já jej vzal za svého. Umělý mediální svět zafungoval.

Není to podobné s názory, myšlenkami a idejemi? Máme pocit, že jich je málo, že se s nimi nikdo neřídí, ale není to pravda. Díky světu sociálních sítí, a internetu je různých myšlenek a idejí šířeno neuvěřitelné množství, různých hodnot a různé kvality. Na facebooku denně vzniká spousta různých diskusních skupin, některé úspěšně přežívají léta a další nepřežijí den. Olajkováním stránek známých či méně známých osobnosti a jedinců potvrzujeme náš bližší vztah k těmto osobám, či skupinám, naši oblibu a sympatie.

V řadě případů to nemusí být a vůbec není myšlenkové či názorové souznění s lajkovanou osobou, ale pocit sounáležitosti s její mediální známostí. Najednou máme pocit, že lajkem se rovněž dostáváme do světa této celebrity a stali jsme se jejími „přáteli“. Bohužel však přáteli jenom elektronickými. Stali jsme facebookovými či twitterovými přáteli či folowery představ, výrazů a názorů osob, které však jsou nekompletní, umělé a lidsky odcizené. Na sociálních sítích či pod webovými články se často vedou diskuse, které by se v reálném světě vůbec neodehrály, Přesto je zajímavé, že v řadě případů je diskuse pod články čtenější, než čtenost článku samotného.  

Media procházejí zásadní transformací, ztrácejí své tradiční trhy a stávají se snadnou kořistí státního i obchodního vlivu. Ve spojení se státem nebo podnikáním pak nemohou plnit svoji skutečnou společenskou roli a stávají se nástroji propagandy. Přijetí propagace stranických, politických, ideologických, nacionálních, náboženských nebo finančních zájmů, ve spojení s digitálními technologiemi, představuje poslední zvonění pro tradiční mediální formy.

Svět i politika se čím dál víc začíná podobat telenovelám či počítačovým hrám. Některé seriály žijí krátce, jiné déle, některé jsou červená knihovna, jiné akční. Je však málo televizních seriálů a telenovel, které přežijí více let. Někdy mám pocit, že i svět politických stran je v moderním světě v chápání občanů světem telenovel či seriálů. Úspěšné přežijí léta a méně úspěšné brzo končí a často stejní herci se připravují na role v novém seriálu. Diváci sledují upoutávky a pak se jede naostro. Pokud strana či hnutí jako seriálová telenovela propadnou, nic se neděje. Natočí se nová. Čím dál víc jde o kostýmy, exteriéry, efekty a velký počet celebrit. Jako kdyby platilo heslo: „Je mi jedno co piju, hlavně, když se motám."

Dnes již nestačí prostý přenos informací, zpráv a reportáží. Mnohá media na to reagují zahalením zpráv a informací do ponurého formátu jakési zábavy či show. Hlasatelé a moderátoři si stále častěji povídají s jinými hlasateli a moderátory - vystačí si sami sobě.  My se na to se na to máme pasivně dívat a v zásadě vše bezmyšlenkovitě akceptovat, nebo poslušně komentovat přes jejich facebook nebo twitter. Tudy cesta nevede. Vytrácí se rozbor, pochopení, vysvětlení, a odborné posouzení stále složitějšího světa.     

Nejen na internetu nebo ve světě sociálních sítí, se stává stále častěji, že politická hnutí nebo politické strany vedou ostrý boj jen o výkon politiky (vnější efekty). Ne o smysl politiky. Ostatně srovnáme-li volební programy, nutně dojdeme k závěru, že všichni chtějí totéž a liší se maximálně v nástrojích, které by při dosažení cílů preferovali.

Je jasné, že politické strany nejsou jiné, než lid této země. Z něho vycházejí, lidé této země jsou jejich členy. Dá se tedy bez nadsázky říci, že lidé i jejich strany čím dál více postrádají ideje. Ideový základ. A takový ukázkový mikrosvět chybějících idejí tvoří facebooková sdělení či twitterové zprávy vtěsnané do 140 úhozů.