The Telegraph ve svém neobvykle obsáhlém úvodníku v prvé řadě vyvrací některé argumenty zastánců setrvání země v EU a tvrdí, že k prosperitě země více přispělo omezení moci odborů v 70. letech minulého století než samotné členství v EU. Konzervativní deník také nesouhlasí s názorem, že po vystoupení země ztratí vliv na mezinárodní dění. „Je tomu právě naopak. Evropská unie představuje do sebe zahleděnou organizaci, která je paralyzována bezútěšnými summity a nekonečnými smluvními procesy.“

Britský konzervativní deník také poukazuje na rostoucí nespokojenost s fungováním EU prakticky ve všech členských státech. „Tento postoj však nemá nic společného s antievropanstvím, ale pouze s kritikou fungování instituce jménem Evropská unie, která se potácí od jedné krize ke druhé. Jediným kontinentem s nižším hospodářským růstem je nyní Antarktida,“ uvádí deník a tvrdě také kritizuje premiéra Camerona za vedení kampaně. „Především s ohledem na urážky oponentů a rostoucí pochybnosti o jeho motivacích,“ píše The Telegraph, jehož celý úvodník přinášejí ParlamentníListy.cz níže.

Hlasujme pro brexit a využijme ke svému prospěchu svět plný příležitostí

Když se Velká Británie připojila 1. ledna 1973 k EHS, úvodník v našem deníku odrážel postoje velké části země. Napsali jsme tehdy: „...Jestli bude možné hovořit o tomto datu jako o šťastném dni pro britský lid, bude záviset do jisté míry na tom, jak budeme reagovat na příležitosti, které se nám nabízejí. Rozšíření EHS ze šesti na devět členských států by mohlo znamenat pro britský národ jeho upozadění, ale s větší pravděpodobností půjde o novou skvělou kapitolu v naší dlouhé historii...“

Není pochyb o tom, že od roku 1973 naše země prosperovala. Ke společnému trhu jsme se připojili zejména proto, že jsme doufali ve zlepšení naši ekonomiky, jejíž neutěšený stav vedl k tomu, že byla Velká Británie nazývána pejorativně místo kdysi mocným už jenom nemocným mužem Evropy.

Nicméně všechny průmyslově vyspělé země světa jsou na tom lépe, než tomu bylo v minulosti. A nikoli pouze ty evropské. S největší pravděpodobností však tím důvodem není členství v EU, ale hospodářské a finanční změny, které se udály v průběhu osmdesátých let společně s poklesem moci odborových organizací.

Je skutečně realistické domnívat se, že kdybychom posledních 43 let fungovali po vzoru Austrálie nebo Japonska jako nezávislý národ, tak bychom na tom dnes byli ekonomicky i politicky hůře? Nemůžeme si být v odpovědi na tuto otázku úplně jistí, ale pro tuto domněnku neexistuje žádný důvod.

Zastánci setrvání naší země v Evropské unii se snažili zastrašit národ tím, že nezávislá Británie by čelila jen samým katastrofám. Tvrdí, že náš obchod by se zhroutil, byť dovážíme mnohem více z EU, než od nás jednotlivé členské státy kupují, a naše největší trhy leží mimo EU.

Bylo nám dále řečeno, že členství v EU je důležité už jenom proto, že nám zajišťuje přístup na trh s 500 miliony lidmi. A to přesto, že mimo Evropskou unii se nám nabízí obrovský trh, který zahrnuje celých šest miliard lidí. Navíc s Evropou samozřejmě budeme obchodovat i po případném brexitu. Ostatně celý svět obchoduje s EU, ale nemusí na rozdíl od nás platit do jejího rozpočtu, aby se tohoto obchodování mohl zúčastnit.

Na nezávislou Velkou Británii čeká svět plný příležitostí. Naše země je klíčovou hospodářskou velmocí, angličtina se používá po celém světě, náš právní systém je důvěryhodný a v očích ostatních partnerů máme tu nejlepší pověst. Ten, kdo tvrdí, že se nám nemůže dobře dařit i bez omezujících nařízení EU, je tváří tvář našim tradicím a zvyklostem obyčejný defétista.

Vedle ekonomických důvodů pro vstup do EHS však existovaly i jiné motivace. Po druhé světové válce a pozbytí úlohy koloniální velmoci byla Velká Británie politicky i diplomaticky značně oslabena. Jak tehdy řekl americký ministr zahraničí Dean Acheson: „Velká Británie přišla o svoji říši, ale ještě nenašla své místo v novém světě.“

O vstup do šestičlenné EHS usilovala již zkraje šedesátých let vláda někdejšího premiéra Macmillana, ale byla odmítnuta francouzským prezidentem Charlesem de Gaullem. Nakonec se tak stalo o několik let později a počet členských států se vzhledem ke vstupu Velké Británie, Dánska a Irska zvýšil na devět. Nyní to je 28. Jak tedy odpovědět na otázku, kterou jsme předeslali v úvodníku před 43 lety? Bude historie považovat 1. leden 1973 za „šťastný den pro britský národ“?

O našem nejednoznačném postoji k EHS nejlépe svědčí referendum o našem dalším pokračování v tomto uskupení, které se labouristická vláda rozhodla z vnitřně politických důvodů uspořádat již v roce 1975. Výsledkem hlasování bylo jasné ano pro setrvání Velké Británie v EHS v poměru 2:1 a zdálo se, že veškeré pochybnosti jsou za námi. Země se rozhodla zůstat a tak to prostě je.

Jen málo lidí si však uvědomovalo, že EHS je spíš než ekonomickým více politickým projektem. Je pravda, že někteří na to před referendem v roce 1975 upozorňovali, ale jejich snaha upozornit na tento aspekt do značné míry vyšuměla do ztracena. Převládl názor, že být součástí volného trhu, který pomůže našemu vývozu, vytvoří nová pracovní místa a každému se tak bude dařit lépe.

Brzy se však vyskytly první obtíže. V neposlední řadě jsme se ohrazovali proti podmínkám, za kterých jsme se k EHS původně připojili. Ministerská předsedkyně Margaret Thatcherová v prvé řadě požadovala snížení příspěvku do společné pokladny. Nicméně i přes tato nedorozumění vztahy mezi Velkou Británií a EHS fungovaly  uspokojivě. A když už nic jiného, tak se aspoň naše země postavila do čela těch, kteří požadovali návrat čím dál tím více zpolitizované organizace zpátky k idejím svobodného jednotného trhu. 

Úvodník v angličtině najdete ZDE.

Vše se změnilo v roce 1992, když byla přijata Maastrichtská smlouva a prokazatelně převážila politická povaha evropského projektu nad ekonomickou. Ze společného trhu se stala Evropská unie a jeho účastníci obyvateli EU. Vedle toho byl nastaven harmonogram pro vytvoření hospodářské a měnové unie a zavedení jednotné měny. Pravomoci v mnoha oblastech politiky byly převedeny z národních států na Evropskou komisi, která se tak stala faktickou celoevropskou vládou.

S takovým vývojem jsme nebyli spokojeni, ale nebylo možné jej zastavit. Premiér John Major aspoň vyjednal výjimku v oblasti společné měny. Nicméně vše dál pokračovalo svým tempem a bez ohledu na ekonomické rozdíly mezi jednotlivými státy. A to se všemi katastrofálními důsledky.

Následné smlouvy podepsané v Nice, Amsterdamu a Lisabonu společně s celou řadou dalších politických protokolů dále měnily EU v nadnárodní moloch, ve kterém jsou zájmy jednotlivých států druhořadé a vše je podřízeno zájmům Unie.

Nyní jsme se ocitli v pasti jednotného evropského superstátu, což jsme nikdy nechtěli. Máme jednotnou měnu, centrální banku, žádné hranice, nejvyšší soud, policejní síly a soudní systém (Europol a Eurojust), vlastní zahraniční politiku a,  pokud se to podaří Evropské komisi prosadit, brzy vznikne také společná evropská armáda.

Ale tím to ještě zdaleka nekončí. V loňské zprávě pěti prezidentů zemí EU se v souvislosti s hlubokými problémy eurozóny objevil požadavek na plnou integraci EU, která by se tak stala superstátem i podle jména. Nehraje žádnou roli, že se Velká Británie nepodílí na některých dílčích částech integrace, jako je euro či Schengen, protože nás tyto věci stejně ovlivňují.

Zastánci EU nám tvrdí, že setrvání v Evropské unii nám dává to nejlepší z „obou světů“. Ve skutečnosti je tomu přesně naopak. Máme půlku něčeho, co přitom vůbec nechceme. Cítíme ovšem, že se toho nemůžeme zbavit ze strachu, co by to bylo za složitý a dlouhotrvající proces.

Evropský projekt musí být skutečně velmi křehký, pokud odchod jednoho z jeho účastníků může vyvolat takovou nestabilitu, kterou straší odpůrci brexitu. A proč tomu tak je? Kdyby šlo o zdravou demokratickou instituci, která se opírá o prosperující ekonomiku a má plnou důvěru svých občanů, potom by odchod Velké Británii neměl na další členy žádný vliv. Samozřejmě, že kdyby vše fungovalo tak ideálně, vůbec bychom tady nevedli diskuzi o brexitu. Tak tomu ovšem není.

Rozčarování z Bruselu navíc roste napříč celým kontinentem. Nedávné průzkumy veřejného mínění ukázaly, že by pro odchod z EU hlasovalo 48 % italských voličů, což je vzhledem k historické úloze Itálie při vzniku EHS ohromující číslo. Průzkum společnosti MORI také ukázal, že si přeje plných 58 % Francouzů, aby jejich vláda uspořádala referendum o EU a 41 % přímo uvedlo, že by hlasovalo pro odchod. Ti, kdo tak odsuzují referendum ve Velké Británii a nazývají příznivce brexitu eurofoby, by se měli začít ptát sami sebe, proč je EU tak nepopulární i jinde.

Hlavním důvodem je její antidemokratický charakter a dislokace mezi těmi, kdo vládnou a řídí. Zatímco lidí mohou volit své národní vůdce, kteří se podílí na kolektivním rozhodování, nemají již možnost ovlivňovat události, které se jich přímo dotýkají, prostřednictvím volebních uren. U mnoha směrnic vznikajících v Bruselu se ukáže, že když se konečně dostanou k Radě ministrů, je příliš pozdě na to, aby je bylo možné zrušit.

Britové tedy nejsou jediní, koho EU irituje. Nejhorším krokem byl způsob, jakým Brusel prosadil svoji vůli u demokraticky zvolených vlád zadlužených zemí eurozóny při řešení jejich ekonomických problémů. Fakt, že se EU skládá z mnoha demokracií nic nemění na tom, že se jedná o hluboce nedemokratickou instituci. Tvrdit něco takového však není nic protievropského. Je to pouhé konstatování, čím se Evropská unie stala.

Otázkou tedy zůstává, jestli chceme i nadále zůstávat v klubu, jehož pravidla se tak výrazně změnila od doby, kdy jsme se k němu před 43 lety připojili, a která nám již nepřináší výhody, jak nám bylo přislíbeno na začátku.

Zastánci setrvání naší země v EU nám tvrdí, že přece můžeme zůstat vždy mezi těmi, kdo si nepřejí být součástí integrované eurozóny, aniž bychom přitom museli EU přímo opouštět.

Opravdu si však přejeme, abychom získali status neoblíbené země, která je pouhým satelitem mocné EU? Nebo bychom si raději přáli stát se opět nezávislým národem, jenž bude činit vlastní rozhodnutí a udržovat vlastní obchodní vztahy i vlastní strategická a diplomatická partnerství? Ti, kteří tvrdí, že setrvání v EU nám umožní podílet se na reformách Evropské unie, naprosto ignorují situaci v posledním čtvrtstoletí.

Musíme se také ptát, co nám může v budoucnu nabídnout EU, která se sama potácí od jedné krize ke druhé? Evropská unie je deptána měnovou unií, která zapříčinila zejména v jihoevropských státech masovou nezaměstnanost mezi mladými lidmi a následné zvýšení popularity extremistických politických stran. Její ekonomiky stagnují a ze systému těží pouze Německo. Jediným kontinentem s nižším hospodářským růstem je vedle Evropy Antarktida.

Proč by země s naší historií a ekonomickou silou měla pokračovat ve členství v tak dysfunkční organizaci? Zeptejte se sami sebe: Kdybychom nebyli členy EU, chtěli bychom se k ní nyní připojit?

Zastánci setrvání naší země v EU také tvrdí, že bychom odchodem přišli o vliv na dění ve světě. Vysmívají se také příznivcům brexitu, když je označují za „malé Angličany“. Přesto je opak pravdou. Evropská unie je svázána bezútěšnými summity a nekonečnými smluvními procesy. Velká Británie naopak vždy byla díky svým vazbám na Commonwealth, OSN a NATO globálním hráčem a může jim také opět být.

Často jsme chválili Davida Camerona za vyhlášení referenda. Byli jsme však zděšeni způsobem vedení kampaně. Zejména urážkami, kterými častoval své oponenty, a pochybnostmi nad jeho motivacemi.

Při naší podpoře brexitu se neohlížíme zpět do zlatých časů britské říše, která se ztrácí v mlhách času, ale těšíme se na nový začátek pro celou naši zemi. Bylo nám řečeno, že čelíme výběru mezi strachem a nadějí. Pokud tomu tak je, tak potom volíme naději.

Přes náš optimismus v úvodníku 1. ledna 1973 se ukázalo, že vstup Velké Británie do EHS pro nás nebyl zrovna tím nejšťastnějším dnem naší historie. Tento čtvrtek dostaneme příležitost vše napravit. Musíme ji využít!