Zemmour pokračuje ve svém tažení na Elysejský palác

Kandidatura Érica Zemmoura je něco jako vhození kamínku do stojaté vody francouzské politiky. Málokdo očekával jinou možnost než souboj Marine Le Penové a současného prezidenta Emmanuela Macrona ve druhém kole s tím, že Macron samozřejmě znovu vyhraje. Mediální kampaň proti předsedkyni krajně pravicového Národního shromáždění by byla znovu velmi silná, přičemž Le Penové chybí zejména spojenec, neúspěšný kandidát z prvního kola, který by své příznivce vyzval k hlasování pro ni. To se ovšem může s příchodem Erica Zemmoura změnit.

Macron zůstává hlavním favoritem voleb, a to i přesto, že řízení koronavirové krize je katastrofické. Francie se mění čím dál víc v policejní stát, kde už ani tak nejde o zdravotní boj s koronavirem, ale vše se točí okolo kontrol a podmínek, za kterých se může covidpas deaktivovat. Velkým Macronovým neúspěchem je především jeho politická strana En Marche, kdy původní projekt zněl přivést do politického veřejného života nové lidi. Strana prakticky nevygenerovala žádnou silnou politickou osobnost. Mnoho členů odešlo, když zjistilo, že hlavním cílem a smyslem strany je hlasovat v parlamentu tak, jak si přeje Elysejský palác. Největší Macronův neúspěch tkví v tom, že měl prakticky pět let neomezenou moc a neprosadil žádnou z klíčových reforem včetně té důchodové. Ani krize okolo covidu nedokáže zakrýt ideovou a praktickou vyprázdněnost progresivního liberalismu, kterou Macron zastupuje. Jeho nápady na projekt federální Evropy, které zazněly v jeho projevu na Sorbonně, a jejž mnoho českých komentátorů oslavovalo jako nový program liberální Evropy, zůstaly nerealizované. Celá Macronova politika je naprosto odtržena od reálného života obyčejných Francouzů. A to je právě hlavní pole působnosti pro Zemmoura a místo, na které útočí.

Prvním důležitým krokem pro pochopení kandidatury tohoto francouzského novináře jsou důvody, které ho vedly k tomu, že se pustil do boje o prezidentské křeslo. Zemmour posledních 30 let systematicky budoval svou novinářskou kariéru. Od začátku v podstatě nezměnil svoje názory, mezi něž patří kritika migrace a bezmezné víry v pokrok, stejně jako podcenění islámu a terorismu, boj proti feminismu a povinným kvótám pro zastoupení žen v politice a ve firmách. Že jeho analýza francouzské společnosti a veřejného života je 30 let stejná, zatímco většina politiků a komentátorů své názory mění v závislosti na průzkumech veřejného mínění a módních trendech – to je fakt, na který Zemmour často poukazuje. Navíc na svou stranu v posledních letech získává mladé francouzské novináře a intelektuály. Toto podhoubí velmi dobře ilustruje kanál Livre Noir na YouTube, který má nyní téměř 190 tisíc sledujících a jenž nabízí dva rozhovory týdně s pravicově smýšlejícími osobnostmi. Celkový počet zhlédnutí všech rozhovorů dosáhl přes 14 milionů. Zemmour rád říká, že intelektuálně dobyl Francii. Levicově smýšlející intelektuálové dosahují zhruba desetiny prodaných kusů (když mají úspěch) toho, co prodá Zemmour.

Tento novinář dlouhá desetiletí snil, že se najde politik inspirovaný jeho knihami, který se dostane do nejvyšších pater francouzské politiky a následně jeho myšlenky prosadí. Jak sám přiznává, velké očekávání měl od lidí jako Philippe Séguin nebo Charles Pasqua. Jde o francouzské politiky, kteří bojovali proti schválení maastrichtských kritérií. To je velmi zajímavý bod, který může oslovit i české politické představitele. Zemmour hledá návrat do situace v 90. letech. To, co následovalo potom, se prakticky míjí s jeho myšlením. Francouzští prezidenti od Sarkozyho přes Hollanda po Macrona představují politiky, kteří jsou více či méně zodpovědní za současný systém a většinu dnešních politických a společenských problémů. Zemmour tak chce posunout francouzskou společnost zpátky na křižovatku 90. let, přičemž tentokrát by se měla vydat dobrým směrem.

Jedna z hlavních často opakovaných námitek proti Zemmourovi je, že nebude prezidentem všech Francouzů a jeho politika ještě víc rozdělí zemi. Na to lze samozřejmě odpovědět, že být prezidentem všech je pouze chiméra. Je to vidět u amerického Joea Bidena, který se sice prohlašoval za prezidenta všech, ale vůči Trumpovým voličům neudělal jediný vstřícný krok. Zemmour si myslí, že může být prezidentem všech ve chvíli, kdy jím bude zvolen. Volební kampaň je naopak místem střetů a získávání jednotlivých skupin. Politik by se v ní měl ostře vymezit a nikoliv si hrát na člověka bez obsahu, který se chce zalíbit všem, ale pevné názory a postoje nemá.