Je dnes „systém“ synonymem řádu, stability, bezpečí? Anebo je „systém“ sprosté slovo? Jak kdy a jak pro koho, samozřejmě. Hodně záleží na tom, co je alternativou „systému“, zda je to chaos, anarchie, anebo zda je opakem systému svoboda, naděje a rozum. Jisté je, že nejsme konfrontováni se systémem coby akademickým konstruktem, nýbrž s jeho zcela konkrétní praktickou aplikací. A někdy to vypadá, že obrana systému apeluje na věrnost ideálu, se kterým ovšem reálný stav systému nemá mnoho společného.
Jedna taková debata o systémovosti a antysystémovosti se nyní točí kolem politické strany SOCDEM, známé pamětníkům pod názvem ČSSD. Tato kdysi vlivná systémová parlamentní strana, těšící se podpoře chudiny a nižší střední třídy, v průběhu let politicky chřadla, jak chřadl politický systém, diskreditovaný systémovými stranami, jako byla liberální ČSSD. Když se dnes SOCDEM prohlašuje za systémovou stranu, říká tím hrstce svých potenciálních voličů, že hodlá zůstat součástí problému.
Loajalita k systému se chápe jako nutná, nikoli ovšem postačující podmínka zisku místa u koryta. Otázkou je, kolik voličů ve volbách řeší zasedací pořádek u politického žlabu, a kolik z nich se zajímá, co míní ta která strana udělat se systémem, aby z něj občané měli užitek. SOCDEM čestně hlásí, že akceptuje systémové mantinely a nemíní se angažovat v jejich demontáži. Je ironií, že se tím zříká místa u žlabu, kvůli kterému se lísá k systému!
Porozumět společenské dynamice nesvedou politici, kteří se cítí být předurčeni společnost vychovávat a vést. Když systém hapruje, ve výhodě jsou politici empatičtí, kteří se na vlně obecné nespokojenosti svezou, než by se tou vlnou nechali smést. Přísloví „kdo nic nedělá, nic nezkazí“ funguje jinak v době, kdy systém funguje (a kdy je podle staré čínské moudrosti nejlepší politikou nedělat nic), a jinak v době eroze systému, kdy se na nečinnost doplácí. Dnes platí, že „kdo nic nedělá, je k ničemu“.
Ve společnosti se poptávka po antisystémových stranách coby štikách v rybníku cyklicky vrací. Dosud se ovšem nesystémová hnutí po vstupu do Parlamentu vždy zařadila do systému. Bylo tomu tak u Věcí veřejných, u ANO či u Pirátů. Vymezení vůči systémovým stranám zkrátka nezaručuje, že po volbách dojde na rebelii vůči systému. Na konto Pirátů se výsměšně konstatovalo, že místo „Pusťte nás na ně“, měli mít heslo „Pusťte nás mezi ně“. Dnešní volič je poučenější a u politických stran se nespokojí s proklamacemi, s kým se nebudou bavit. Zajímá se, jak nesystémová strana zatočí se systémem čili s EU, Green Dealem, lipskou burzou, politickými neziskovkami či s Českou televizí.
Lídrem politické rebelie proti stávajícímu systému je dnes hnutí STAČILO!. Je na něm zajímavé, že takticky nemlží, nenechává si zadní vrátka, neuchyluje se k frázím jako „nikdy neříkej nikdy“, zkrátka se s tím nemaže. Takový vidlácký přístup by ještě před půl rokem působil politicky naivně, neprofesionálně. Jenomže právě takto se s tím nemazal v kampani Trump a díky tomu vyhrál. A teď skoprnělí politologové hledí jako vyorané myši, jak se Trump nemaže s destrukcí systému, přesně podle smlouvy, kterou uzavřel s voliči. Co experti na systém přehlédli? Nepočítali s demokracií, která to vzala zkratkou!
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovali 2 čtenáři)
Uvažujete o vobě SOCDEM?
autor: Ivan Hoffman
mobidick2020
