Nejen v České republice se teď hodně mluví o tzv. Dublinu IV, který má v EU nově definovat azylovou politiku. Mimo jiné se tu mluví např. o přerozdělování migrantů ze zemí, které už nezvládají nápor uprchlíků. Lidé by měli být přerozděleni do těch států, kterých se zatím uprchlická krize příliš nedotkla. Tedy i do České republiky. To je podle Koudelky závažný zásah do suverenity státu, český stát nevyjímaje. Kořeny těchto zásahů však podle ústavního právníka nelze hledat v samotném Dublinu IV nýbrž už v mnohem starších evropských dokumentech.

Už Amsterodamská smlouva z roku 1997 říká, že azylovou politiku nemusí řešit jen jednotlivé členské státy. Může ji řešit společenství jako celek. V roce 1997 ještě asi nikdo netušil, že na počátku nového tisíciletí nastane v Evropě cosi jako uprchlická krize, a tak se podpis této smlouvy jevil jako poměrně bezvýznamný. Skutečný dosah podpisu této listiny se projeví až v krizi. A tak je to podle Koudelky i s celou řadu dnešních smluv, které se nám mohou jevit jako bezproblémové, ale za pár let to může být jinak.

Komentář Zdeňka Koudelky lze nalézt také na serveru Aktuálně.cz.

V Dublinu IV totiž podle právníka nejde opravdu o nic jiného než o to, zda budeme my sami rozhodovat o tom, koho pustíme na své území, nebo dovolíme nějaké jiné síle, aby to rozhodla za nás.

„Jde o to, zda souhlasíme s tím, že o skladbě obyvatelstva v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, tedy o tom, jaké cizince dlouhodobě a trvale na naše území přijmeme, nebudou rozhodovat orgány našeho státu, ale orgány jiné, které nevzešly z voleb na našem území. Podstatou není azylové nařízení Dublin IV, to je jen viditelným vrcholem ledovce. Podstatou je, zda přenesení práva rozhodovat o přijetí cizinců na území státu do Bruselu budeme dále akceptovat, či zda budeme chtít obrat v této věci. Otázka zní: Kdo je pánem našich hranic, zda my nebo někdo jiný,“ napsal doslova Koudelka.