„Po listopadu 1989 jsme přestali mít na co se vymlouvat. A to, co tady je, je výsledek toho, co jsme z toho byli schopni udělat,“ poznamenala k polistopadovému vývoji Rakušanová. Po revoluci podle ní Češi dostali svobodu a možnost si život a stát vytvářet po svém. „Že jsme je vytvořili k obrazu svému, to je také pravda. Já si osobně myslím, že jsme měli velké šance po roce 1989, byli jsme na tom líp než celá řada okolních zemí,“ podotkla. „Pak jsme začali flákat přípravu vstupu do Evropské unie a do dneška to flákáme. Myslím, že Slováci udělali dobře, že se od nás odtrhli. V životě by na tom nebyli tak, jak jsou na tom teď,“ dodala.

První dny revoluce

Hejma nesouhlasí s tvrzením některých tehdejších účastníků revoluce, že by se po Sametové revoluci spousta ideálů nenaplnila. „Neznám žádné zásadní ideály, které by někde ve světě byly naplněny a u nás ne. Spíš se nenaplnila spousta očekávání a iluzí, které lidé logicky měli a které jim byly v jistých fázích tak trochu slibovány,“ poznamenal. „Obzvlášť zdrcující pak musela být ‚zjištění‘, že kapitalismus je systém, kde se hraje na zisk a osobní prospěch, a že naši noví spojenci nás nevidí jako někoho, komu je třeba pomáhat, ale jako ekonomického konkurenta,“ podotkl.

Hejma i Rakušanová pracovali v době revolučních událostí jako novináři. Rakušanová v Mnichově v rádiu Svobodná Evropa, Hejma v Praze jako zpravodaj agentury AP.

Zahraniční média podle obou hrála hlavní roli především v prvních dnech revoluce, kdy o dění v Československu státní média informovala neobjektivně. „O místních sdělovacích prostředcích nebylo možno mluvit jako o svobodném médiu, ale bylo zajímavé je vnímat ‚mezi řádky‘, i tam byly cenné informace,“ poznamenal Hejma.

Pracovníci Svobodné Evropy získávali informace o dění v Československu od očitých svědků

Rakušanová považuje Svobodnou Evropu v roce 1989, poté, co Sovětský svaz z úsporných důvodů přestal rušit její vysílání, za hlavní alternativní médium. A to především v prvních dnech do pádu prezidenta Gustava Husáka, než začala objektivně vysílat i třeba televize. „Úloha rádia byla v prvních osmi dnech zcela výlučná. Ale i potom, protože lidi byli zvyklí nevěřit oficiálním sdělovacím prostředkům zdejším,“ dodala.

Pracovníci Svobodné Evropy získávali informace o dění v Československu od očitých svědků událostí, kteří do rádia telefonovali. I tak si ale museli dávat pozor na dezinformace, jako tomu bylo například v případě údajného úmrtí studenta Martina Šmída. „Bylo toho tehdy strašně moc, nás bylo v té redakci asi 20 a snad jsme v té redakci i spali,“ vzpomíná na listopadové události Rakušanová.

Podle Hejmy zahraniční média prezentovala pohled z druhé strany. Nepovažuje je za „hybnou sílu“ revoluce, měla spíš význam aktivizační a organizační. „Například Hlas Ameriky, který se dal snadno poslouchat, vysílal aktuální informace o tom, kde bude jaká demonstrace. A pro ty, kteří tam nebyli, referoval o jejich průběhu,“ doplnil.