Králík pomstěn, paní Millerová. A tímto bonmotem, trefujícím se do stahování králíka prezidentským kandidátem Jiřím Drahošem, ty legrácky končí, přátelé...

Předesílám, že se z volby staronového prezidenta neraduji. Nejásám, necítím zadostiučinění, necítím pomstu, cítím jen, jak se na mne valí budoucnost, o které, až jednou bude historií, se řekne, že byla těžká. Pokusím se zde nastínit pár méně souvislých myšlenek, ke kterým mne dovedlo vítězství Miloše Zemana v prezidentských volbách. Budou to myšlenky skutečně jen nesouvislé, těkavé, protože důsledky toho, co se dnes stalo, jsou tak dalekosáhlé, že nejen na první, ale ani na desátý pohled je nelze všechny dohlédnout a zanalyzovat.

Především: svým druhým volebním vítězstvím v prezidentských volbách se Miloš Zeman stal jednoznačně nejúspěšnějším českým politikem po roce 1989. Jistěže i Václav Klaus byl zvolen dvakrát prezidentem ČR – avšak k tomu došlo na základě politických dohod jednotlivých politických stran, nikoliv přímou volbou. O volbě Václava Havla pak nemá smysl ani hovořit, protože ten se podruhé stal prezidentem jenom díky tomu, že Miroslava Sládka zavřeli do cely předběžného zadržení. Čímž se Sládka naprosto nezastávám, považuji jej i nadále za hňupa, leč realitu si nezastírejme: bylo to o jeho hlas... Oproti tomu Miloš Zeman zvítězil dvakrát ve všelidovém hlasování – a to se počítá.

Nyní pár slov k jeho voličům. Ukázalo se jedno: masírka na Čechy nefunguje. To, co probíhalo v médiích, ovšem nebyla jen masírka, to byla absolutně nechutná a šílená propaganda, na kterou se nezmohly ani Rudé právo či Halo noviny ve svých „nejlepších“ letech. Ano, rozhodlo zhruba 150 000 hlasů. Což není mnoho. Ovšem práce médií ve prospěch pana Drahoše byla takového rázu, že je s podivem, že to nebylo o 1 500 000 hlasů ve prospěch vítězova protikandidáta. S nějakým takovýmto rozdílem podporovatelé pana Drahoše pravděpodobně počítali.