V mládí Sacher údajně spolupracoval s vojenskou kontrarozvědkou. Historik Pavel Žáček ale upozorňuje, že tato informace nemusí být tak úplně pravdivá. Ať už je či není, ministr vnitra 15. února 1990 rozpustil StB. Mnozí ho ale kritizují za postup, jakým k tomu došlo. Bývalý šéf StB Alojz Lorenc byl novým ministrem angažován přímo na rezortu.

Schopný stratég, nebo přisluhovač Moskvy?

"Seděl v předpokoji jeho kanceláře a rozhodoval, co půjde dál k ministrovi, takže tam působil jako filtr, v podstatě ho řídil,“ míní František Stárek, který od roku 1990 působil v Bezpečnostní informační službě. Sacher se k tomu vyjadřoval v tom smyslu, že chtěl mít Lorenze pod dohledem. Představitel Občanského fóra Jan Urban si dodnes myslí, že instalace Sachera do pozice ministra vnitra byla chybou, protože měl vazby na Rusko a bez vědomí prezidenta či vlády údajně uzavřel dohodu s KGB.

Specialista na historii tajných služeb Radek Schovánek podotýká, že řadě příslušníků StB bylo umožněno pokračovat v aktivní službě, jen museli podepsat novou přísahu, přičemž Sacher tak proti sobě postavil dvě skupiny a mohl je lépe kontrolovat. Mladý postkomunistický stát by podle Schovánka uhlídat "rozpuštěné agenty" všechny najednou.

Sacherovým náměstkem byl i Jan Ruml, který ho později ve funkci nahradil a jeho nadřízený pro něj prý byl velkou záhadou. "Sacher byl jednou z největších záhad mého života. Na stole měl knihu o svobodných zednářích a na poradách říkal: To jsou naši největší nepřátelé, proti nim musíme bojovat," vzpomíná Ruml.  

Tehdejší ministr vnitra se prý také chlubil, že má kompromitující informace na postkomunistické politiky. Podle Jana Urbana byl připraven s nimi nové představitele státu vydírat, podle Schovánka usiloval spíše o to, aby se k nim nedostali příliš horliví příslušníci StB, kteří na ministerstvu dál pracovali.