„Před pěti lety bylo stejně jako dnes pondělí a lidé se probouzeli do prvního dne po smrti Václava Havla. Myslím, že teprve tehdy mnohým plně docházelo, že ten (očekávaný) odchod je opravdu událostí přelomovou, že jde o symbolický závěr jedné éry, v níž byl Havel klíčovou osobou. A že ta éra v poctivé bilanci přinesla lidem mnohem více dobrého než zlého, především tedy svobodu, která je základem všeho,“ poznamenal Peňás. A vzpomíná, jak lidé na tu zprávu reagovali v onu osudnou neděli. Zapalovali prý svíčky, postáli na místech pro tuto zemi důležitých, pomodlili se. „Mnozí měli v očích slzy, ale hysterii skutečně nepropadal nikdo,“ zmínil.

Původní text ZDE.

„Další dny se pak v počtu dostatečném chodili poklonit do staroměstského kostela sv. Anny prezidentovým ostatkům. I na jiných místech republiky vznikala jakási svépomocná pietní místa. Nikdo nelomil rukama a nedělal scény. Česká (a moravskoslezská) společnost ten smutek zvládala nečekaně důstojným a působivým způsobem. Nic přitom v těch prvních dnech nebylo organizováno, ale jako by všechny instinkty fungovaly správně a lidé přesně věděli, co mají dělat a jak ku tak vážné věci přistupovat. Přitom je to nikdo předtím neučil,“ zmínil dále Peňás s tím, že vše vyvrcholilo během nekonečného průvodu na Pražský hrad. Zde byla rakev, jak píše, předána jaksi oficiálně státu, s nímž měla řada těch doprovázejících občanů zase už poněkud napjatý vztah.

„Stát reprezentoval muž, který byl v jistém smyslu protikladem pohřbívaného muže,“ dodal Peňás.