Většina teoretických prací, jež se podobnými problémy zabývají, vykazuje obvyklý důsledek zdánlivě neřešitelných situaci – systémy, které se projevily jako příliš nákladné a složité, přestanou v krizové situaci fungovat, zhroutí se a zaniknou.

Z tohoto úhlu pohledu představuje podle Bašty koronavirus politickou pandemii, která v přímém přenosu likviduje globální uspořádání světa. „Nevím, zda se jí to podaří kvůli následné celosvětové hospodářské krizi také fyzicky, ale politicky zcela jistě,“ predikuje. Poprvé je tak svět konfrontován s tím, že rizika globalizace mohou převýšit její přínos.

Bašta nabízí zásadní pohled: „Instituce, které se protagonisté snahy o báječný nový svět všemi prostředky snažili zlikvidovat – národní státy – se staly ostrovy záchrany,“ píše.

Záměr Angely Merkelové nebránit v Německu šíření COVID-19, přestože se jím může nakazit až 50 milionů obyvatel, a kritika Ursuly von der Leyenové na adresu států V4 a Rakouska kvůli uzavření hranic, mají podle jeho mínění málo logických vysvětlení. „V úvahu připadá pouze nepřekonatelná progresivistická nenávist k hranicím národních států, kterou vyjádřil bývalý předseda Evropské komise J-C. Juncker: ‚Hranice států jsou nejhorší politický vynález‘.“

Zdá se, že žijeme v době, jakou jsme naposledy zažili před 30 lety, kdy se rozpadl bipolární svět – jen ještě neodhadujeme rozsah budoucích změn. „Evropská unie se však na samém začátku pandemie projevila jako instituce zbytečná, ba spíše zdraví a životům občanů nebezpečná. Národní státy jako naděje,“ konstatuje Bašta.