Slova europoslance Voigta nezní příliš nadšeně: „Zúčastnil jsem se jednání, kde jsme si ujasnili, že jde o přežití jako celku. Řečnil tam i viceprezident Evropského parlamentu. Mluvil o tom, že  největším nepřítelem jsou národní státy. Že ony znamenají válku, a proto je Unie musí zničit. Plán je přivézt na deset milionů přistěhovalců z černé Afriky, aby nebyla naděje na přežití národních států a multikulturní společnost se dovedla do svých důsledků. To má zajistit věčný mír a žádné války. To znamenalo vyhlášení války všem národům – Polákům, Čechům, Francouzům…,“ vyhodnocuje politik, podle kterého je potřeba na takový postoj reagovat odpovědí.

„A tou naší je jasné odmítnutí multikulturního konceptu, oné americké cesty, a zachovat tradice, národy, podporovat jejich rodiny a jejich děti. Evropa stojí před rozhodnutím – v nejbližších letech se rozhodne, zda se vydá cestou multikulti, nebo cestou záchrany svých lidí,“ dodává. Je si vědom, že jeho slova mohou někteří oponenti překrucovat.

„My jako evropští nacionalisté a patrioti jsme etablovanými stranami označováni jako nepřátelští k cizincům. Není to tak. Jde o to, že jde o lidi, kteří nemají nikde domov. Je potřeba pomáhat jim u nich doma, kde nevidí prosperitu, budoucnost. Proto se stávají prostředkem k dosažení cílů politiků. Prostě je třeba pomoci jim tam u nich a ‚netahat‘ je sem,“ vysvětluje.

Proč utíkají hlavně mladí muži, má prý dva důvody: Americkou propagandu a vidinu ráje

Své úsudky nečiní jen tak od stolu. „Za poslední dva roky jsem byl dvakrát v Sýrii. Ptal jsem se, jak je to s těmi uprchlíky – zda jsou skutečně tamní situací nuceni k migraci, tedy zda předkládané informace jsou pravdivé. A v podstatě to tak není. Navštívil jsem místa jako Latakia u turecké hranice, Tartus či hlavní město Damašek  a další oblasti východněji, a to hned krátce poté, co byly osvobozeny od Islámského státu. Ty oblasti, byť jsou v médiích někdy prezentovány jako místa se strašnou situací, tak byť je převzala vládní místa, působila celkem klidně. I Damašek s 1,5 milionem obyvatel působil, jako by byl desetimiliontým městem s rušným životem, válkou téměř netknutým,“ popisuje své dojmy.

Ptal se prý tamního ministra informací, jakto, že tedy tolik mladých lidí odtud odchází. „Protože vidíme, že do Evropy přichází z 80–90 procent mladí muži. Jedním z motivů je, že jde o lidi vyhecované americkou propagandou, aby pozvedli zbraň, byli na straně „rebelů“, kdy následně tyto oblasti obsadila vládní vojska. Jelikož jsou tedy protirežimní, rozhodli se emigrovat do Evropy.

Pak existuje ještě druhý důvod. Sýrie je velmi sociální stát, který mladým lidem platí studium, bydlení při škole a podobě. Když se stanou doktory či inženýry a měli by se zapojit do života, vidí najednou, že jsou v zemi, kde se válčí, ale existují tu země – v Evropě – kde se neválčí. Chtějí se proto uplatnit tam, kde očekávají klid. Ale zde zjistí, že ani tady na ně až takový ráj nečeká.“

Křesťané: Nejsme žádní ublíženci

Udo Voigt je náboženským vyznáním katolík: „V Sýrii působí široká komunita křesťanů. Setkal jsem se s představeným katolické církve, podle kterého tam nejsou až tak velké problémy, jak v médiích občas křesťany představují jako ublížence. V Sýrii je soužití muslimů s křesťany běžné.“

Navštívil také řadu vojáků, například ve vojenské nemocnici. „Tam jsem se setkal s lékařem, který do roku 2011 působil jako primář ve Francii, ale po vypuknutí války v Sýrii se vrátil s celou rodinou do Damašku, aby zde pomáhal,“ vypráví s úctou.

Co ho ale zaujalo, že tam neviděl žádné zraněné od nepřátelské protistrany – vojáky Islámského státu. „Bylo mi řečeno, že ti tam žádné zraněné nenechávají. IS je přestěhuje do turecké Ankary nebo do Tel Avivu, než aby je nechal léčit v Sýrii. Z toho je patrné, kdo ISIL vede… Ještě bych dodal, že v Aleppu či v Damašku jsem od občanů slýchal vděčnost, že jako Evropan stojím na jejich straně a projevuji zájem o jejich zemi,“ doplnil.

Udo Voigt je německý poslanec za stranu NDP, která je někdy označována jako extremistická a které předsedal v letech 1996–2011. Je vyučeným leteckým mechanikem, diplomovaným politologem, a například během vojenské služby působil jako velící důstojník protivzdušné baterie.