„To, o čem píšu jako o kultu věčného mládí, vzniklo na konci šedesátých let a v průběhu let sedmdesátých. A vymysleli to lidé, kteří se narodili po druhé světové válce. Došlo k populační explozi a tato generace, které je dnes kolem 70 let, vymyslela kult věčného mládí z důvodů, které jsou popsány v té knížce,“ představoval v ostravském Knihcentru svou novou knihu sociolog, bývalý europoslanec, publicista Jan Keller. Podle profesora šlo o velmi optimistické učení, lidé se domnívali, že přispěje k humanizaci i rozšíření svobody. Pak ale došlo ke zlomu a hesla míněná jako revoluce, která osvobodí společnost, se dostala do slovníku manažerů. „Oni z toho udělali nástroj, jak z lidí vymačkat větší úsilí, jak dosáhnout toho, aby pracovali intenzivněji, jak využít všech jejich vlastností mladých lidí, jak donutit lidi, aby tyto vlastnosti vykazovali, na mně je to vidět, až do penzijního věku,“ podotkl. „Proto se první část knížky jmenuje Věčné mládí jako idol. Sen, projekt, co všechno bude moci člověk dělat. Druhá se jmenuje Věčné mládí jako úděl. Co člověk musí dělat, a ještě si musí nechat namlouvat, že to dělá kvůli sobě, a má být pyšný na to, že to odevzdává firmě věčně mlád,“ dodal.

Keller vychází z francouzské literatury. Hlavně proto, že Francouzi mají v sociologii velkou kontinuitu a socioprofesní kategorie. Ty jim umožní zařadit člověka do skupin a sledovat, jestli jde sociálně nahoru, nebo dolů, a to od roku 1953. Jsou schopní popsat minimálně tři generace. Po druhé světové válce byl nastartován obrovský ekonomický růst. Narodilo se hodně dětí a v té době těžili z tzv. demografické dividendy. Ve společnosti bylo mnoho mladých lidí a prací kryli malý počet starších. Celá poválečná generace nastoupila na střední a pak na vysoké školy. „Poprvé v historii byli skupinou masové adolescence,“ upozornil s tím, že to byla nejpočetnější vrstva ve společnosti.

„Pro adolescenci je příznačných několik vlastností, které vtělili do pohledu na svět. Adolescent nikam nepatří. Už není dítě a ještě není dospělý. Má minimum povinností,“ uvedl profesor. Adolescent si neuzavřel dráhu v žádném směru, neuzavřel sňatek, může si nepřeberně vybírat, může dělat jen to, co ho baví, nemusí se obávat zákazů. „Z toho udělali filozofii. Říká se tomu postmoderní filozofie. Je to jedna z nejfalešnějších filozofií, které někdo vymyslel, a udělali z toho ideologii tzv. nové liberální kulturní levice. Domnívali se, že pomocí té filozofie a ideologie udělají revoluční proměnu společnosti. Byla to zvláštní kulturní revoluce, normálně by se revoluce měla dotknout mocenských vztahů. Tato se jich nedotkla. Lidé měli iluzi obrovské svobody, že nemusejí poslouchat starší generaci a mít na ni ohled,“ popisoval vznik politického programu a vize. „Pak je to spolklo a potomci se dostali do kola mašinerie, která se odvolávala přesně na to samé, co jejich rodiče vymysleli. Rodiče snili o touze, které nebude stát v cestě vůbec nic. Manažeři z toho udělali překračování pracovních rekordů a lámání norem,“ dodal.

Profesor Jan Keller. Foto: Daniela Černá

Profesor Keller také popisoval přístup k příkazům a zákazům v různých odvětvích společnosti. Ze snahy nerespektovat autoritu manažeři vytěžili tento přístup: „Budete maximálně pracovat sami ze své svobodné vůle, od rána do večera proto, že tím sami sebe obohacujete a rozvíjíte svou osobu.“ Vše posloužilo k vyvíjení tlaku, aby zaměstnanci na sebe převzali podnikatelské riziko. „Mohou se pyšnit tím, že i oni jsou podnikatelé, ale v podstatě z toho podnikatelství nemají smetanu většího zisku, ale mají jen zátěž většího rizika. Nejúčinnější a nejlacinější forma kontroly je sebekontrola. Ušetří se na managementu střední úrovně. Pomocí této ideologie věčného mládí a zaměstnance coby podnikatele se maximalizovala sebekontrola,“ vysvětlil.