Doleček pochvalně uvádí, že Špačkovy „střípky“ z cest a z různých setkání po celém světě se daly číst jedním dechem. Skoro tak prý autorovi odpustil, že se snaží z prezidenta Václava Havla udělat téměř lidového světce, který si za své krédo vybral dávné heslo, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí, i to, že uváděl téměř prezidentovu abstinenci od alkoholu.

S čím však lékař zásadně nesouhlasí, je Špačkovo líčení působení Severoatlantické aliance v Jugoslávii, zvláště v Kosovu na konci devadesátých let. Doleček obsáhle vyvrací Špačkův údajně mylný závěr o „idylickém“ průběhu mise NATO a ukazuje jakou „paseku“ udělala Severoatlantická aliance na Balkáně.

Doleček také zkritizoval Václava Havla, jenž prý vyměnil své heslo o pravdě a lásce za určitých situací za podporu zcela jednostranné a nekonečně vzdálené politice Západu, následkem které umíraly po světě statisíce lidí. „Svá srdíčka prezident bohužel teď i pokrytecky kreslil dál, ale příliš často je doplňoval doporučením bombardování (tedy i ničení a zabíjení), tak jak to měla nejednou nevhodně použitá politika Západu za následek (Bosna, Kosovo, Irák, Libye, Sýrie),“ konstatuje Doleček.

Plné znění Dolečkova komentáře:

Nějak koncem června 2015 jsem si přečetl s velikým zájmem knihu našeho populárního učitele etikety Ladislava Špačka „Deset Let s Václavem Havlem“ (2012), ve které vtipně líčí své mnohaleté zkušenosti mluvčího prezidenta Havla. Jeho „střípky“ z cest a z různých setkání po celém světě se daly číst jedním dechem. Skoro jsem panu Špačkovi odpustil, že se snaží z prezidenta Václava Havla udělat téměř lidového světce, který si za své credo vybral krásné dávné heslo, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.

Odpustil jsem mu i to, že uváděl téměř prezidentovu abstinenci od alkoholu. Na obalu knihy zářila zlatá písmena jejího názvu, kde se v pravém dolním okraji dralo do popředí červené srdíčko, jak ho náš bývalý pan prezident měl ve zvyku občas kreslit, jako projev své lidskosti, své lásky k lidem.

Ale pak přišly dva šoky, jeden menší na stránce 135 v kapitolce „Cesta do NATO“ a druhý až trapný svým rozsahem dezinformací na stránkách 183 až 187 v kapitolce „KOSOVO“. To už nebyla ta celkem přijatelná až milá autorova licentia poetica, kterou spojoval a koloroval ty různé střípky z cest, událostí, rozhovorů, úvah. Tady to heslo o pravdě a lásce už zcela přestalo fungovat. Prezident Havel, jak ho líčil pan Špaček, bohužel vyměnil své heslo o pravdě a lásce za určitých situací za podporu zcela jednostranné a pravdě nekonečně vzdálené politice Západu (USA, Německo, Evropská unie, NATO), následkem které zbytečně umíraly po světě doslova statisíce lidí. Viz například dění od 2003 po agresi do Iráku, na základě trapných výmyslů. Docházelo k neuvěřitelnému ničení, k nebývalému růstu nenávisti, rozvracely se i celkem prosperující státy (Jugoslávie, Libye). Svá srdíčka prezident bohužel teď i pokrytecky kreslil dál, ale příliš často je doplňoval doporučením bombardování (tedy i ničení a zabíjení), tak jak to měla nejednou nevhodně použitá politika Západu za následek (Bosna, Kosovo, Irák, Libye, Sýrie).

Trapně zní pro toho věta, který osobně viděl následky na místě, že byl prezident Clinton „velmi vnímavý vůči středoevropským a balkánským problémům, hlavně dík své ministryni zahraničí…Madeleine Albrightové…“, kterou kdosi, ne bez vtipnosti, už před lety nazval „balkánskou řeznicí“, za její vedoucí roli při vzniku 78 dnů i nocí trvající NATO agrese a denně-nočního bombardování Srbska letectvem NATO v roce 1999. Vše na základě obrovských dezinformací a smyšlenek o událostech na Kosovu, o údajném masovém zabíjení a vyhánění kosovských Albánců z jejich domovů. A tajemník NATO Javier Solana pak nařídil NATO agresi, ve středu 24.března 1999, bez povolení Radou bezpečnosti, s tisíci mrtvých a zraněných civilů, s obrovským ničením infrastruktury, neuvěřitelnými materiálními škodami (já mnoho z nich viděl), s následnou ekologickou katastrofou země, vyvrcholenou zcela zbytečným a kriminálním použitím Američany raket s ochuzeným uranem nejen v Srbsku a na Kosovu, ale před tím i v Bosně. Po těch letech je už vidět vzestup výskytu rakoviny, malformací novorozenců, v oblastech, kde byl Američany ochuzený uran použit..

Pan Špaček téměř idylicky líčí ten protizákonný postup NATO a zcela nepravdivě uvádí, že zásah vznikl následkem násilného vyhánění Albánců (říká jim Kosovci) srbskými úřady (armádou i policií) a zapomíná, že útěk statisíců nastal až po zahájení plošného bombardování Kosova letectvem NATO. Vůbec se nezmiňuje o neuvěřitelných dezinformacích šířených v této souvislosti, kdy napřiklad David Scheffer, putující americký velvyslanec (ambassador at large) pro válečné zločiny, vykládal v květnu 1999 o nezvěstných a zřejmě mrtvých (feared dead) 100 000 až 225 000 albánských mužích a chlapcích mezi 14 až 59 lety. Ani prezident Clinton nebyl troškař. V zahradě Bílého domu 25.června 1999 na tiskové konferenci prohlásil, že v Kosovu leží desetitisíce povražděných Albánců. „Hitem“ se stala zpráva „očitého albánského svědka“, že Srbové povraždili 700 (!) Albánců a že mrtvoly poházeli do šachet dolu Trepča… Pak přišly strašlivé odhady (zprávy) od OSN o 44 000 pobitých Albáncích, to číslo bylo brzy „upraveno“ na 22 000, pak na 11 000 (je strašné takto mluvit o tisících mrtvých !). Nakonec se ale objevil i článek M.Farleyové „V Kosovu bylo dosud vykopáno 2 109 mrtvol“ - všech národností ! (Los Angeles Times 11.listopadu 1999) a A.Cockburna „Kde jsou doklady o genocidě kosovských Albánců ?“ (Los Angeles Times 29.října 1999). Mluvčí vyšetřující komise tribunálu v Haagu Kelly Moore prohlásil (prohlásila ?) 12.října 1999, že v šachtách dolu Trepča žádné mrtvoly ani jejich zbytky nebyly nalezeny… Ale moc se nešířila zpráva, že američtí letci (bombardovali z bezpečné výše 5 000 metrů) a jako „vedlejší ztráty“ (collateral damage) omylem zasáhli albánskou kolonu (mysleli, že je srbská) mezi Dečani a Djakovicí a za použití zakázaných kazetových bomb zabili 75 albánských civilů, včetně dětí (14.dubna 1999). Další „omyl“ se stal 13. května mezi Prizrenem a Suvou Rekou, kdy v albáncké koloně zahynulo 80 (!) civilů a mnoho dětí (mám obrázky z toho masakru), atd.. Náš pan prezident o tom všem nijak nemluvil. Jak by byl sklidil skutečný obdiv a přátelství, kdyby u svých amerických přátel (vždyť ho vítali v Kongresu ovacemi ve stoje !) zajistil rozumné řešení problému Kosova, a před tím v Bosně a Hercegovině (BaH) bez krveprolití, kde nikdo nebyl bez viny. Pan prezident pošlapal tradiční česko-srbské přátelství a celým svým vystupováním v létech 1993-1999 působil až trapně protisrbsky - viz např. jeho projevy za spektakulárního uvítání muslimského vůdce BaH Aliji Izetbegoviće na podzim 1995 v Praze - tehdy se premiér Klaus odmítl setkat s Izetbegovićem a odjel z Prahy. Nikdy se prezident Havel ani nepokusil vyslechnou i tu druhou, srbskou stranu a její problémy během konfliktu v Bosně a co jim předcházelo v poslední válce 1941-45. Nedržel se jedině správného již snad od římských dob přístupu za podobných situací Audiatur et altera pars - Ať je slyšena i druhá strana. Věřil jen tomu, co mu sděloval oficiální Západ, nic si neověřoval. Pro něho ty NATO bomby co zabíjely i Albánce i Srby byly „humanitární“. V pařížském Le Monde (29.dubna 1999) napsali téměř výsměšně prezidentova slova: „Během zásahu NATO na Kosovu se domnívám, že existuje element, který nelze popřít: nálety, bomby, nebyly vyvolány hmotným zájmem .Jejich povaha je výlučně humanitární…“ Když jsem to četl, nějak jsem se za ta slova styděl.

Pan Špaček píše o „chirurgické přesnosti“ NATO náletů. Musím ho tvrdě opravit. Jako předseda Českého nadačního fondů přátel Srbů a Černohorců jsem některá rozbombardovaná srbská města navštívil, například hornický Aleksinac, pak, dalo by se říci i jihosrbskou Guernicu Surdulicu, nedlouho po bombardování i Niš, kde jsem na obědě u rektora univerzity mluvil o událostech na Kosovu i s velitelem 3.kosovské armády generálem N. Pavkovićem…V Bělehradě byla vybombardována jedna z významných nemocnic. Byly zničeny rafinerie nafty, chemické závody (Pančevo, Novi Sad), ale i mnoho škol, zdravotnických zařízení, desítky významných mostů (např. tři u Nového Sadu přes Dunaj), atd.

Když Německem vyzbrojená a pod strategickým velením penzionovaných amerických generálů chorvatská armáda za letecké podpory NATO před 20 lety v srpnu 1995 vyhnala na 230 000 Srbů z jejich (a kolem 2 000 jich povraždila) staletých sídlišť v Chorvatsku (Kninska Krajina), prezident Havel nenašel slova útěchy pro vyhnané, nesponzoroval žádné rezoluce proti tomu, nenabídl jako Západem uznávaný a ctěný politik pomoc. Do té doby Srbové představovali kolem 12 % obyvatel Chorvatska, pak jich zbyla už jen kolem 2,5 %. Známý britský novinář Misha Glenny tehdy rozhořčeně napsal:  „Role Spojených států v chorvatské ofenzivě je skutečně hanebný a odporný šrám v amerických diplomatických dějinách“ (The Boston Globe, 16. srpna 1995). To je jen tak pár informací a úvah po přečtení jinak velmi čtivé a vtipně napsané knihy našeho populárního učitele etikety pana Ladislava Špačka.