„Je to takový proces, kdy se každé ráno probudíte a zjistíte, že se nějaká situace zase o něco zhoršila. Může se to týkat problematiky Kurdů, může to být problematika demokracie, může to být o svobodě slova, o turecké zahraniční politice, o Sýrii. Stala se z toho taková telenovela, kdy se to pokaždé zhorší. Nakonec to trvalo zhruba pět let, ale znáte to, psychologie vám diktuje, že máte mít důvěru v lidi ve vaší zemi. Víte jak – vypadá to bídně, ale třeba se já pletu. Taková je politika, někdy si říkáte, že ‚tohle už bylo moc‘, ale pak přijde něco dalšího,“ nastínil situaci politolog.

Profesor politologie, který našel útočiště na Palackého univerzitě v Olomouci, prý začal protestovat proti režimu v roce 2010, protože v tom roce se byl podívat v Sýrii a zjistil, že se Turecko vměšuje do tamních záležitostí velmi kontraproduktivním způsobem. Právě před tím se rozhodl varovat. A postupem času byl pod stále větším tlakem, který vyvrcholil po nepovedeném letním pokusu o převrat v roce 2016.  

Celý rozhovor naleznete zde.

„Potom mě začali varovat někteří známí, kteří znali tuzemskou politiku lépe než já. A najednou jsem byl v první skupině, která měla projít čistkou. Po tom puči se vláda rozhodla pročistit veškeré vedení univerzit – já býval v Turecku děkanem – takže jsem byl mezi prvními na řadě. Turecko nikdy nebylo podobná země jako Norsko, demokracie tam byla vždycky problémová. Ale tady jde hlavně o to, jak to tu začne být problematické v krizových situacích – státní násilí. Takže poté jsem se rozhodl velmi rychle,“ prozradil.

Našel útočiště v Olomouci, která se prezentuje jako multikulturní město. V Česku už žije i jeho rodina. Na situaci v Turecku se teď dívá s obavami. To, co se tam děje, je prý společenský problém, který v něm vyvolává znechucení.

„Ale je třeba pochopit, že každý v Turecku má z něčeho strach. Ne jen potom, co jsem Turecko opustil, ale i takové ty dva měsíce předtím to bylo znát. Podařilo se mi kontaktovat přátele přes zabezpečená spojení, zvládl jsem kontaktovat i svou matku, bavíme se symbolicky, ve znacích, o těchhle věcech raději nemluvíme. Ale ve finále se každý něčeho bojí,“ uzavřel profesor.