Jak ParlamentnímListům.cz věhlasný profesor a ekonom sdělil, má pro to své vlastní vysvětlení: „Je pravda: neuspěl jsem proti Klausovi a spol.. Lidé si zvolili Klause, kupónovku a rozprodej státních majetků…“ Jak dodává, vše je popsáno v knize "Neučte se z vlastních chyb (Pohlednice z druhého břehu)". Nyní podle něj není k tomu co už dodávat, poněvadž svět je dnes úplně jinde.

• Knihu profesora Milana Zeleného si můžete přečíst či stáhnout ZDE

I to bylo důvodem, proč se rozhodl uvolnit ve středu v tomto týdnu svoji knihu volně na internetu. Zdá se totiž, jakoby aktivity a úsilí profesora fordhamské univerzity z počátku 90. let, kdy se téměř osaměle stavěl proti kupónové privatizaci, rozprodeji národních majetků do zahraničí, špinavým penězům a privatizaci „za hotové“, investičním fondům Koženého, stranické korupci a nastavení závislosti ekonomiky na Německu, atp., byly již zapomenuty.

Kolik lidských osudů zničily politické experimenty?

Zmiňovaná kniha je přitom souborem článků a publikací, který unikátně zaznamenává historický záznam kritik, myšlenek a návrhů tohoto amerického ekonoma českého původu.

Je tedy zřejmé, že název sborníku nemá nic společného s českými pořekadly, ale spíš varuje před českými politiky, kteří s lidmi experimentují a pak se „učí z vlastních chyb“, aby byli opětovně zvoleni. „Kolik jen rodin, jedinců a komunit bylo a je ničeno politickou experimentací? V politice (tak jako v profesích) je třeba se učit z chyb druhých, ne z vlastních. Na učení se z vlastních chyb není v dnešním dynamickém světě čas. Vstupujeme do éry podnikatelů a inovací, ne do éry účetních a jejich rozpočtů,“ říká profesor Zelený a upozorňuje i na to, jak lze jinak na stále tak proklamovaný vyrovnaný rozpočet též nahlížet. „On totiž i každý bezdomovec má vyrovnaný rozpočet. Nula rovná se nule (0 = 0)…“ vysvětluje ekonom.

V čem podle Zeleného spočívá vina Klause?

Ovšem vraťme se do 90. let, kdy nikdo nemohl tušit, k jakému ekonomickému vývoji ve světě, ale především v České republice, dojde. Většina národa vzhlížela k Václavu Klausovi a vnímala jeho prosazované kroky jako hospodářskou spásu. Milan Zelený však již tehdy ve své knize poukazoval i na odvrácenou stranu dění, kterého jsme byli svědky v přímém přenosu. Stačilo, pokud k tomu zalistoval tehdejším světovým tiskem.

„Německý Der Spiegel (16. 4. 98) si ubrousky na ústa jistě nedává: thatcherista Klaus do­vedl vlastní hospodářský zá­zrak k bankrotu, fanatický mo­netarista Klaus nepochopil, Klausova zásada nerozlišitelnosti čistých a špinavých peněz způsobila nejen vážné morální, ale i materiální škody, atp. - jsou jen některé z titulků,“ seznámil tehdy čtenáře se svojí osobní rešerší.

V knize pak Milan Zelený konstatoval, že tím německý Der Spiegel svoji kritikou směrem k Česku a potažmo i Václavu Klausovi, nekončil. „Česká republika se stala z premianta mezi reformními zeměmi posledním žákem ve třídě, rozčarování z nezdaru je fatální, ještě nedávno vysmívaní Poláci nebo Slováci jsou mnohem úspěšnější, Klaus vyvolal exhibicionismus super bohatých, Havel chce nyní udělat z ekonomiky šéfovskou záležitost, jenže potřebuje odborníky. A ne spisovatele,“ připomněl tehdejší komentáře novinářů ze sousední země Zelený.

Ke své lítosti pak dodává, že podobně tomu tak bylo i v tisku americkém. Ten si všímal v 90. letech toho, že zatímco americko-polský investiční fond splácel do USA vydělaných 250 mil. dolarů, americko-český investiční fond zbankrotoval kvůli korupci…

Byli jsme prý blízko k tomu, abychom byli odepsáni

„A tak se mluví o takzvaném: Czech-out time‘ to znamená ‚vyčechování se‘, tedy opuštění scény. Píše se, jak je tahle ryba shnilá odshora až dolů, odsuzuje se kupónová privatizace, fondy, DIKové, nedostatek manažerů, absence restrukturalizace, nekvalifikace pro EU, atd. Kdyby nenastala ta politicky patová situace s NATO, Američané by ČR odepsali stejně, jako ČR odepsala Čechoameričany,“ konstatoval v 90. letech ve své knize profesor Milan Zelený.

A jak dodal, z Klausova zázraku se ČR stala mezinárodním páriou, a tak se dal předvídat další úpadek, nárůst nezaměstnanosti, stagnace, inflace, deficity, atp.

„Skutečně se to předvídat dalo. Zvláště když uvážíte ekonomickou naivitu, socialistické návyky, nevzdělanost a myšlenkovou zastaralost předních vládních představitelů. Pomineme-li hospodářský dopad, který je jistě devastující, pak psychologický dopad je bohužel již nezměřitelný. Dobré jméno ČR se bude velmi těžce rehabilitovat, možná i po generace…“ popsal Milan Zelený svůj pohled na hospodářskou situaci.

Ve zde zmiňované knize se však zabýval i dalšími otázkami. Třeba nad tím, jakou roli v současné době hraje pro politickou reprezentaci pravda.

Pravda vítězí?

„Hitler, Jelcin, Stalin, Roosevelt, Bush i Clinton měli jedno společné: báli se pravdy, respektovali pravdu, viděli v ní soupeře i nebezpečí. Reagovali však rozdílně: jedni ji ubíjeli, druzí překrucovali, jiní jí podlézali a posluhovali. Žádný z nich ji však nedokázal ignorovat. Dnes, v srdci střední Evropy, přišli někteří mazaní a sebepomazaní na tu nejjednodušší formuli politické moci - pravdu není třeba respektovat, pravdu lze ignorovat,“ uvedl Zelený v jedné z kapitol aktuálně uvolněné knihy nazvané Neučte se z vlastních chyb (celý obsah ZDE).

Podle profesora přitom není třeba zavírat, není třeba popravovat, ani překrucovat či cenzurovat. „Kritiky lze ignorovat, asi tak jako brblání, mručení či říhání. Každý si přece může říkat, co chce, jestliže nikdo neposlouchá. Ústa jsou přece bezbranným a zbytečným nástrojem – neexistují-li uši. Pera také není třeba se bát, neexistují-li oči. Slova se stávají nesmyslem, nejsou-li čtena,“ říká. A doplňuje to vlastní zkušeností z praxe.

„Potkal jsem v ČR politika, který si každé ráno nechával analyzovat všechen denní tisk, jako co kdo řekl a kde, a připravoval obsáhlé, fundované, konkrétní reakce, odpovědi a interpelace. Pak, když byl už u moci, toho všeho rychle nechal. Pravdu je třeba ignorovat, kašlat na ni, neslyšet ji, nevidět ji – a prostě vytrvale si dokolečka mlet to své, v systému byrokracie, jakou si ani ubožák Kafka nedokázal vyfantazírovat.

Nikdo nás stejně nebude poslouchat, jako my neposloucháme je. Společenský konsenzus, základ to klidu a spokojenosti, je konečně pochopitelný: my neposloucháme je a oni neposlouchají nás – a je to jedno,“ shrnuje postoje politiků Milan Zelený.