Navštěvuje známé a tam jim dělá účesy, „… třeba od takzvané vodové až po ty náročnější.“ Musí se prý nějak živit. A takových je řada. A nejen kadeřnic, ale také masérů, fitness trenérů, výživových poradců a dalších.

Pro novou hlavu na kávičku

Že se dá něco přenést? Riziko všichni uznávají, ale peněz je třeba. Do provozoven se prý raději neuchylují, kontroly chodí sice sporadicky, ale přece, i okolní nájemníci bytů údajně převelice rádi bonzují. Takže se chodí po známých, tam se sejde více zájemců o „nové hlavy“ – anebo také o lepší svaly či výživu, dají si kafíčko, případně vínečko, pokecají a jsou spokojeni. Že s novým účesem mohou obdržet i nové onemocnění, tak nějak v podvědomí vědí, ale „žije se teď, a co bude zítra, to je ve hvězdách“.

Každý den se třese, co si vláda zase vymyslí. „Už nestíhám všechny ty zákazy, příkazy, doporučení. Jim se to říká. A městským, krajským úředníkům také, když jsou na stoprocentním home office…“

To byly časy aneb Když přijeli dederóni

Masérky a maséři, to je rovněž další kapitola. Přišli o velké příjmy v lázeňských domech a provozovny jsou dlouhé měsíce zavřené. „Budu žít ze vzduchu? Tak trochu zariskuji, no. Snad se mi to vyhne,“ říká pan Jaroslav, který vzpomíná na krásná léta lázeňských štramáků a nóbl paniček. „Největší škrti byli východní Němci, ti si s sebou nosili ty svoje zápaďácký serepetičky, jako by našim nevěřili,“ vzpomíná urostlý padesátník. „Hráli si na hogo fogo, a přitom před revolucí měli maximálně wartburga a jezdili tak akorát k Balatonu. A to je všechno pryč. Proto se musím postarat, stát na mne zvrchu kálí. Těch pár tisícovek podpory je na nic. Když jste v pronájmu, dostanete nějaký peníz nebo je-li majitel lidumil, domluvíte se na nižších penězích. Jestli je to ale vaše a platíte bance za úvěr, tak vás bankovní ústav sedře bez jakéhokoliv pardonu.“