Od České televize přes Český rozhlas až po internet probírá Petr Žantovský ve svém pravidelném ohlédnutí to nejzajímavější, co ho v uplynulém týdnu zaujalo ve sdělovacích prostředcích. „V České televizi to byl asi nejvíce pondělní rozhovor s britským novinářem ruského původu, který se jmenuje Peter Pomerantsev. Ten nedávno vydal obšírnou studii namířenou proti Rusku a konstatující, že Rusko de facto provozuje masivní propagandu. To bylo také téma pro jeho rozhovor v Událostech, komentářích s panem Borkem,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz mediální analytik Petr Žantovský.

Přitom se ale celý rozhovor odehrával čistě v propagandistické rovině. „Bylo to samozřejmě, jak už to tak v České televizi bývá, celkem jednostranně zacíleno bez sebemenšího pokusu názory toho pána vyvážit nebo doplnit nějakými názory někoho jiného, který by měl s tím třeba jinou zkušenost nebo by se na věc díval jiným pohledem. Zaujalo mě v tom několik věcí, z nichž jedna zazněla a více jich nezaznělo. Když pan Pomerantsev líčil svoji zkušenost z ruských médií, na jednu otázku odpověděl takovým až nezáludným způsobem: ‚Já jsem nebyl ve zpravodajství, já jsem byl v zábavě, ale všeobecně se o tom mluví‘,“ zmiňuje mediální odborník to, nad čím se musel pozastavit.

Mělo jít o objektivního novináře, přitom píše v prorežimním ukrajinském periodiku

„Tak to si myslím, že je docela hezká sebeobnažující větička, která trošičku relativizuje onu přeceňovanou hodnotu Pomerantsevova textu o ruských médiích. Naopak během rozhovoru nezaznělo to, co by tam zaznít mělo. Pan Pomerantsev nám byl předkládán jako objektivní hodnotící novinář z Velké Británie, ale redaktor nám už nesdělil, že pan Pomerantsev je jedním z ústředních autorů novin, které se jmenují Kiev Post. Jsou to největší anglicky psané noviny na Ukrajině a v podstatě kopírují politiku dnešní vlády,“ upozorňuje Petr Žantovský.

Tyto noviny začaly vycházet už v roce 1995, tedy rok poté, co se prezidentem Ukrajiny stal Leonid Kučma, a sehrály svoji agitační roli také v období tzv. oranžové revoluce. „Kdyby si někdo dal tu práci a zjišťoval si, o co vlastně jde, tak by se dozvěděl, že vydavatelem tohoto jednou týdně vycházejícího periodika je od roku 2009 britský podnikatel pákistánského původu Mohammad Zahoor, který je zároveň životním partnerem ukrajinské zpěvačky jménem Kamaliya. To je taková zdánlivě nedůležitá okolnost, ale já bych ji vůbec nepodceňoval,“ podotýká mediální analytik.

Rozhovor v České televizi nešlo brát jako vyjádření objektivních faktů

A to proto, že Mohammad Zahoor, dříve žijící ve Velké Británii, je momentálně usídlen na Ukrajině. „Tudíž jsou jeho zájmy nepochybně proukrajinské, a tak je pochopitelné, že autor z jeho novin, pan Pomerantsev, je rovněž mluvčím zájmů této jedné jasně vyhraněné názorové skupiny. A proto, vracím se zpátky k tomu, co jsem řekl na začátku, že tento rozhovor nelze ani v nejmenším chápat jako vyjádření objektivních konstatujících faktů o čemkoli, co se týká Ukrajiny, protože je to vyjadřováno člověkem, který tam má zcela jasně materiální zájmy. Je chybou České televize, že nám to neřekla,“ tvrdí Petr Žantovský.

Za druhé téma si zvolil pořad Šedesát minut na Radiožurnálu, i když Českému rozhlasu se ve svém pravidelném ohlédnutí zatím ještě nikdy nevěnoval. „To je dáno tím, že obyčejně vnímám Český rozhlas asi jako většina naší populace jako přece jen kvalitnější informační zdroj a kvalitnější médium, než jsou Česká televize nebo některá soukromá média. Ale tentokrát se chci zastavit u formátu, který vlastně ani nebyl moc politický, ale byl takovou snůškou neprofesionality a neobjektivity, že na to musím upozornit,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.

Téma státní podpory České kinematografie redaktorka nezvládla

Čtvrteční vydání tohoto pořadu uváděla Veronika Sedláčková, v minulosti moderátorka Událostí, komentářů v České televizi a později i zpravodajského vysílání v soukromé Z1. „V závěru pořadu podrobila tato redaktorka rozhovoru dva lidi, a to režisérku a filmovou dokumentaristku Helenu Třeštíkovou a ekonoma Martina Slaného z Vysoké školy ekonomické. Tématem jejich povídání byly peníze ze státního rozpočtu, které mají být určeny na podporu české kinematografie,“ konstatuje mediální odborník a vysvětluje, co na zmíněném rozhovoru bylo špatně.

Podle jeho názoru se zcela jasně ukázalo, že redaktorka Veronika Sedláčková tomu tématu věcně téměř nerozumí. „Ale i to, že není schopná přijmout fakt, že když stát nějakým předpisem, zákonem a podobně uloží povinnost soukromým subjektům, například privátním televizím, odvádět nějakou část příjmu z reklamy do nějakého fondu, ze kterého se potom podporuje kinematografie, tak to sice nejsou rozpočtové peníze, ale jsou to stále veřejné finance, o nichž rozhoduje stát. Čili není to sice výdaj ze státního rozpočtu, ale přece jen veřejný statek, o kterém rozhoduje stát,“ poukazuje Petr Žantovský.

Propagandistické rozhovory jako z dob totality mohou pověst média zpochybnit

Proto když od režisérky Heleny Třeštíkové zaznělo, že do dneška stát kinematografii vůbec nijak nepodporoval, to byla vědomá lež. „A paní Sedláčková měla povinnost tuto vědomou lež opravit. Ona to neučinila, naopak opakovaně třikrát nebo čtyřikrát panu Slanému říká: ‚Tak vidíte, že stát nedával žádné peníze.‘ A vůbec nepustila pana inženýra Slaného k tomu, aby jí oponoval, aby jí vysvětlil to, co jsem teď velice triviálně řekl já, jak to je s těmi veřejnými penězi. Bylo zcela zjevné, že paní Sedláčková zůstává na straně paní Třeštíkové a udělala z toho propagandistický rozhovor, který byl poněkud jako z dob totality,“ míní mediální analytik.