"Dokud si římskokatolická církev nárokovala 'jen' lesy, pole a oběživo, cítili jsme se 'pouze' okradeni, až nyní, když chce získat do soukromého vlastnictví i objekty Pražského hradu, si začínáme uvědomovat, do jak vysoké hry se pustila," píše Lenka Procházková ve svém článku na Britských listech.

"Nemravný a nespravedlivý zákon o takzvaných církevních restitucích vynucený zákulisními intrikami začíná nést své trpké plody. A není boha, který by to kořistnictví zarazil. To mohou dokázat jen lidé," pokračuje autorka.

Celý text Lenky Procházkové na Britských listech čtěte ZDE.

Procházkovou dle jejích slov zajímají motivy římskokatolických vyjednavačů, kteří se podle ní tak dlouho a s obrovským vypětím, hraničícím mnohdy až s hysterií, snaží proniknout do "výsostného státního vlastnictví". "Pražský hrad je symbolem české státnosti. Pokud bude římskokatolické církvi umožněno zabrat si tam své claimy, bude to pro Českou republiku, která je definována jako demokratický a sekulární stát, pokořující akt," tvrdí autorka textu.

Zdravý rozum a smysl pro zájmy státu. O mnoho víc není potřeba

Hájení Hradu je podle ní povinností politiků. K jeho obraně prý nepotřebují nic než cit pro historii, zdravý rozum a smysl pro zájmy státu. Tyto vlastnosti se pak podle Procházkové ve svém souhrnu projeví jako síla, vůči které by byli hamižní církevní vyjednavači bezmocní.

"Žádná handlířská smlouva o výměně pronajatých budov za vlastnictví jiných v chráněné oblasti Pražského hradu nebude legitimní a každý, kdo ji ze strany českého státu podepíše, může být trestně stíhaný za zneužití pravomoci úřední osoby a za porušení povinnosti řádného hospodáře..." pokračuje autorka.

Procházková označuje Pražský hrad pevnou tvrzí, srdcem celého organismu. "Nechat si odříznout skalpelem část srdce a předat ji římskokatolické církvi? Kým budeme, až se po té zdařilé operaci probudíme z narkózy?" ptá se závěrem svého článku na Britských listech Lenka Procházková.