Jak ukrajinská krize poznamenává francouzské volby? Nečekaný útok a invaze Ruska na Ukrajinu zaskočily mnohé a mezi nimi určitě francouzského prezidenta Emmanuela Macrona. Ten ještě po šestihodinovém setkání s Vladimirem Putinem 7. února v Moskvě tvrdil, že k eskalaci nedojde a že mu ruský prezident dal slovo. Ještě než však Macronovo letadlo přistálo v Paříži, Putinův mluvčí popřel jakoukoliv slíbenou záruku. V každém případě skončila Macronova mise neúspěchem, konfliktu se mu zabránit nepodařilo. Historie bude jednou vůči diplomatickým schopnostem prezidenta Macrona jistě velmi přísná.

Pozice Francie ve vztahu k Rusku je velice těžká. Tato země se dlouhodobě snažila nacházet kompromis mezi ekonomickými zájmy a obhajobou lidských práv v Rusku. Byla kritická i k ruské zahraniční politice. Bývalý prezident Francois Hollande v roce 2014 zrušil kontrakt na předání dvou lodí Mistral Rusku jako odpověď za obsazení Krymu. S příchodem Emmanuela Macrona se měla otevřít nová éra rusko-francouzských vztahů, která měla po vzoru Německa stát čistě na obchodních kontaktech. Macron tak poslední léta vše stavěl na tomto merkantilismu.

V médiích se jako hlavní ekonomický zájem často zmiňuje dostavba Nord Streamu, ale zapomíná se, že přes 700 francouzských firem má své pobočky v Rusku. Mezi ně patří velké společnosti jako Total nebo Renault. Některé se z ruského trhu stáhnou anebo budou nuceny odejít. Putin vyhrožuje, že odvetou za ekonomické sankce může být znárodnění zahraničních investic. Zde by Francie utrpěla těžké ztráty.

Firma jako Total se z toho dostane, protože ceny energií jí nahrávají. Ale v případě Renaultu to bude velmi těžké. Ten v Rusku vlastní populární značku Lada a na tamním trhu se mu dařilo. Renault je v těžké situaci, protože v covidovém roce 2020 utrpěl rekordní ztrátu 8 miliard eur. V roce následujícím se mu již podařilo své hospodaření zlepšit a letošek měl být přelomový a definitivně potvrdit návrat Renaultu do zelených čísel. Ale vzhledem k situaci se to nestane. Akcie Renaultu od začátku celého konfliktu výrazně ztratily na své hodnotě. Nesmíme zapomínat, že francouzský stát vlastní 15 % této společnosti.

Prezident Macron se tak nachází ve velice složité situaci, protože byl do funkce zvolen jako bývalý bankéř od Rothschildů, který má dát do pořádku francouzské veřejné finance a ekonomiku. Což se mu nepovedlo ani před pandemií, natož během ní. A teď přišla pro francouzskou ekonomiku další rána. Je tedy pochopitelné, že se Macron ze všech sil snaží zabránit střetu s realitou.

Jeho komunikační tým chce společně s ministrem financí co nejlépe komunikovat s veřejností a vzbudit dojem, že jeho vláda byla ekonomicky úspěšná, což jde ale velmi těžko. Jediná cesta pro Macrona je zabránit přímé konfrontaci v diskusích jak s ostatními kandidáty, tak i s občany. To je právě strategie, které Macron využije. Už předem avizoval, že vyhlášení oficiální kampaně nechá až na poslední chvíli. Ta nastane tento pátek 4. března. V sobotu měl být jeho první předvolební meeting v Marseille. Ten však proběhne bez něj, protože šéf francouzského státu musí řešit rusko-ukrajinskou krizi. Už teď je jisté, že jeho kampaň nebude v klasickém stylu.

Taktéž Macron dopředu avizoval, že se nebude zúčastňovat debat s ostatními kandidáty. Jedinou, kterou by si asi nenechal ujít, by měla být ta ve druhém kole. Již teď se však vynořují spekulace, zda ještě můžeme mluvit o regulérní kampani. Ve francouzské tradici má prezident–kandidát trochu jiný status než za normálního funkčního období, má se víc věnovat své kampani a státní záležitosti za něj řeší spíše premiér. Nyní je patrné, že to tak nebude. Macron bude ve všech hlavních zprávách, a to skoro pokaždé, když se bude řešit rusko-ukrajinský konflikt. Jeho přítomnost v médiích se tak asi nebude moct započítávat a omezovat na čas, který je vyhrazený pro prezidentského kandidáta. Ostatní kandidáti si již nyní stěžují, že Macron svého postavení zneužívá pro vedení osobní kampaně. Pokud by se válka na Ukrajině dále vyhrocovala a vstoupila do ní i francouzská vojska, stěží by bylo vhodné za této situace měnit vrchního velitele. Prostor pro spekulace je obrovský.

Podívejme se, jaký mají postoj k rusko-ukrajinské krizi ostatní prezidentští kandidáti na francouzské politické scéně. Můžeme je rozdělit na tzv. systémové a nesystémové, přičemž hlavní rozdíl spočívá v náhledu na současný styl politiky. Systémoví kandidáti jsou ve stejné linii jako Macron. Jejich snahy a politický program spočívají v zachování systému a nabízejí pouze změny uvnitř něj, a to s nuancemi podle toho, z jaké politické rodiny pocházejí.

Oproti tomu nesystémoví kandidáti považují současný řád za dlouhodobě neudržitelný a navrhují radikálnější změny a reformy. Tento postoj můžeme vidět i v pohledu na rusko-ukrajinskou krizi. Republikánka Valérie Pécressová, socialistka a pařížská starostka Anne Hidalgová a kandidát Zelených Yannick Jadot jsou jednoznačně pro odpojení Ruska od režimu SWIFT. To by mělo být pouze začátkem sankcí a s postupem času by měly přicházet ještě tvrdší.

Marine Le Penová, Éric Zemmour a komunista Jean-Luc Mélenchon jsou k sankcím rezervovanější, protože jsou podle nich nepromyšlené, budou neúčinné a negativně ovlivní kupní sílu francouzského obyvatelstva. Co se týká přijetí ukrajinských uprchlíků, jsou všichni za jedno, že se jim má pomoct. Jedinou výjimku, která potvrzuje pravidlo, je Éric Zemmour. Omezení migrace do Francie je jedním ze stěžejních bodů jeho programu a téma, kterému se dlouhodobě věnuje. Proto navrhuje, aby Francie pomohla finančně Polsku, které má pro přijetí uprchlíků z Ukrajiny nejlepší podmínky, jelikož mezi těmito zeměmi existuje silná kulturní vazba.

Další téma, kde existuje absolutní shoda, je nevyslání francouzských vojáků. Žádný z možných kandidátů si tudíž nepřeje přímý vojenský zásah Francie do konfliktu. Co se liší, jsou důvody. Mélenchon považuje za nesmyslné účastnit se prohrané války. Někteří však nevylučují pomoc ve formě vojenského materiálu. Kdo sleduje francouzskou politiku dlouhodobě, ví, že Francie má z historických důvodů velmi rezervovaný postoj k NATO.

4. dubna 2009 za prezidentství Nicolase Sarkozyho se země vrátila do vojenského velení Severoatlantické aliance. Tento krok z principu kritizovala francouzská levice. Komunistovi Mélenchonovi to zůstalo doteď a i v jeho programu najdeme požadavek na vystoupení z této struktury. Le Penová vidí v NATO hrozbu zatažení do konfliktů, na kterých Francie nemá žádný zájem, Zemmour se k alianci dříve taktéž vyjádřil skepticky, protože podle něj neplní svůj účel, a tudíž nemá pro francouzské občany jasný smysl. Je otázkou, zda rusko-ukrajinský konflikt není příležitostí právě pro znovuobjevení smyslu aliance a definování jejích cílů. Oproti tomu je zcela patrné, že výše jmenovaní systémoví kandidáti jsou naopak pro ještě větší integraci Francie do této struktury. Přestože z pohledu českého občana se nyní může zdát postoj Francie váhavý nebo odměřený, lepší než se nad tím rozčilovat je snažit se ho pochopit a přijmout.

Rusko-ukrajinský konflikt nebude pro Francii životně důležitý. Je velké riziko, že budoucí francouzský prezident nebude s NATO souznít, a pokusí se, jak to už Francie ukázala v historii několikrát, o vlastní cestu. I v případě, že vyhraje člověk nakloněný NATO, bude se muset smířit s tím, že nesystémoví voliči a nevoliči mají ve společnosti většinu. Situace bude pro budoucího francouzského prezidenta velmi složitá.