„Teď jsme ve fázi určité mánie, kterou reagujeme na úzkost, ohrožení. Na bezmoc se snažíme reagovat tím, že se snažíme dostávat do nějaké situace, kdy můžeme něco dělat, můžeme dělat něco užitečného, semknout se, pomáhat. A buď je to skutečně čistá obrana, a potom ten sešup může být velmi hluboký, nebo pevně věřím, že si lidé kompenzují pekelná léta, kdy jsme odmítali hrdě 40 syrských sirotků, a teď se lidé snaží chovat humánně. Ale rád bych připomněl, že lidé přijímají s radostí bílé Ukrajince než ty o něco tmavší, takže zase až tak růžové to není,“ poznamenal úvodem Rektor.

„Pevně věřím, že to, když jsme odmítali syrské sirotky, byla česká anomálie, nikoliv norma, ale kdoví, jaká je to norma. Že tehdy jsme se chovali perverzně, pod vlivem určité propagandy, určitého směru z Pražského hradu, že vlastně to nebyla česká norma, protože když byla válka v Jugoslávii, tak jsme přijímali bez nějakých větších obtíží,“ dodal Rektor.

Lidé se podle něj vyčerpají. „A i kdyby vydrželo nadšení, budou mít doma několik lidí, kteří budou depresivní, úzkostní, naštvaní, budou se chovat jinak, než očekáváme,“ dodal Rektor, že musíme počítat i s tím pomoci lidem dlouhodobě. „Naprosto jistě se rozjedou dezinformace. Když si teď neuvědomíme svoje síly, budeme zranitelnější vůči dezinformacím,“ míní Rektor. 

Co se týče Ukrajinců, podle jeho slov si myslíme, že je známe. „Možná je to o to těžší, že si myslíme, že je známe, protože budeme překvapeni tím, jak se chovají. Tak, jak se Syřanům vyčítají mobilní telefony, tak se ukrajinským ženám vyčítají nalakované nehty, ukrajinské ženy si lakují nehty z jednoho prostého důvodu – protože v této části světa je to, že je ta žena upravená, je základní obranný mechanismus, za druhé je to určitá společenská povinnost. Ona když přijede sem, tak se nalakuje proto, aby se sama cítila lépe, aby se necítila jako troska. A v jejím kulturním kontextu bude mít větší pravděpodobnost, že naváže kontakt, že sežene práci, že sežene kontakty. Ona vlastně plní svoji společenskou roli... A kdyby se nenamalovala, tak si budeme myslet, že nám sem přijely špíny, a také si na to budeme stěžovat,“ dodal Rektor. 

„Čekáme vděčnost, čekáme kooperaci, a ten člověk najednou bude depresivní, úzkostný, bude se bát, bude třeba pít, stejně i kdyby to byli Češi, bude to v něčem složité,“ popsal pak možné problémy Rektor, jenž sám uprchlíky ubytoval. A přiznává, že sám moc nepřemýšlel. „Byla to žena, kterou jsem znal,“ sdělil Rektor.

Ze současné společnosti má radost, že se semkla. Lidé, kteří pomáhají, pak podle jeho slov mají o sebe pečovat. „Jakýmkoliv způsobem. Člověk má celou škálu věcí, kterou sám se sebou zachází, když je ve stresu, a některé jsou takové destruktivnější, některé jsou konstruktivnější. Je dobré o sebe pečovat tím, že nebudu pít příliš moc alkoholu, je dobré o sebe pečovat naopak tím, že budu sportovat, zdravě jíst, zdravě spát, nestrhat se. Pokud já chci někomu pomáhat, nemohu zkolabovat,“ dodal Rektor.

„To, co se teď děje, není sprint, ale maraton,“ zdůraznil Rektor a pochválil Čechy za to, že pomáhají.