Všichni nenávidíte povinnou školní četbu, že jo… A tak jste určitě „skipli“ i snad poslední životní dílko Boženy Benešové, ve kterém si nedospělá dívenka povídá se svými dvěma míči – zloduchem Donem Pedrem a šlechetným Donem Pablem. A s jejich pomocí se učí rozlišovat, co je dobré a co je zlé.

My se máme také naučit rozlišovat, co je dobré a co je zlé, a navíc jsme dopadli úplně naopak, než nám doporučuje tzv. ignaciánské rozlišování, vypracované sv. Ignácem z Loyoly, jehož základem je rozlišování mezi „dobrým a lepším“.

My se budeme zabývat rozlišováním mezi zlým a zlejším, respektive mezi špatným a mezi průserem totálním.

33 let po sametové revoluci (hle, Kristovy roky…) si za prezidenta vybíráme ze dvou nomenklaturních kádrů Komunistické strany Československa. A ze dvou lidí, kteří měli co do činění s tajnými zpravodajskými silami státu.

Protože se nám 33 let vtlouká do hlavy, že „komouš jako komouš“ a „estébák jako estébák“, má mnoho lidí tendenci oba kandidáty posuzovat podle toho, jak má který z nich fešně zastřižen fousy. (Aby bylo jasno: i když mi je šedesát a jsem teda zatraceně mimo soutěž, podotýkám, že ani jeden z nich fakt není můj typ...) Rozlišovací znaky však zůstávají, a to zůstávají podstatné. Protože za těch 33 let už ledaskdo ledasco zapomněl, dovolím si oprášiti své i vaše vědomosti a pokusím se to vysvětlit blbuvzdorně i mladší generaci, která trpí představou, že historie začala jejich narozením. (Já vím, nemůžou za to, cpou jim to do hlaviček od narození.)