Kniha nese název Sex, disco, revoluce. Toho prvního je na 442 stránkách opravdu „chlapská porce“ (včetně přesného počtu Jonákových žen, což je čtyřmístná cifra začínající dvojkou), diskotéky v pražské Libni si coby Jonákova životního díla také čtenář užije dosyta, ale nejkurióznější je právě část věnovaná revoluci. Vzpomínky Ivana Jonáka na listopad se totiž zcela vymykají všemu, co se o tehdejších událostech píše.

Pavel Čejka, který Jonákovy paměti editoval a připravoval k vydání (vyšly v roce 2019, tři roky po autorově smrti), upozorňuje, že libeňský podnikatel si svá vyprávění rád přibarvoval. Zásadní body vyprávění jsou však reálné a potvrzené dalšími osobami a v knize je dokládá i bohatá fotografická a jiná dokumentace. Včetně událostí z listopadu 1989.

Ivana Jonáka zastihly listopadové protesty uprostřed čilého podnikání mimo oficiální struktury centrálně plánované ekonomiky. Hlavní část jeho výdělků pocházela z černého taxikářství v Praze. K němu si několik měsíců před revolucí pořídil přes známé v Německu luxusní bílý mercedes (inspiroval jej prý stejný vůz ve filmu Bony a klid), který se později stane výraznou rekvizitou pražských událostí.

Jonák se po 17. listopadu zapojuje do dění kolem demonstrací na Václavském náměstí. Tento prostor má dokonale zpracovaný, ilegální taxislužbu totiž provozoval větší část osmdesátých let a centrem tohoto podnikání v Praze vždy bylo právě Václavské náměstí a přilehlé velké hotely.

Měli by nosit peníze, zoufal chartista

Na počátku tak revoluce pro Jonáka znamenala hlavně lepší kšefty, protože Prahu zaplnili zahraniční novináři a další movitá klientela. Když v noci skončil poslední rozvážky, oslovil studenty, držící hlídku u sochy svatého Václava, zda se nechtějí ohřát v jeho mercedesu. Tam slovo dalo slovo a od druhého dne černý taxikář jezdil pro Občanské fórum. Auto mu polepili revolučními hesly a nejprve rozvážel letáky nebo noviny, kam bylo potřeba.

Revoluční popojíždění jej zaválo i do centrálního štábu revoluce v divadle Laterna Magika, kde si mu prý jistý významný chartista stěžoval, mávaje v ruce bustou Masaryka: „Hele, co nám lidé nosí. Takovou veteš. Měli by nosit peníze. My potřebujeme hlavně peníze, ne krámy,“ kroutil hlavou. A není to zdaleka poslední zmínka o penězích na revoluci, která v knize zazní…

Pak si ale revolucionáři řekli, že exotický bílý mercedes by se měl využít lépe než na převážení letáků, a zářící Jonákovo auto se tak stalo pojízdným revolučním tlampačem, který objížděl Prahu a pak i další destinace a z megafonu zapůjčeného z divadla burcoval lidi, aby se přidali ke generální stávce.

„Všude, kde bylo víc lidí, jsme zastavili a četli různá prohlášení. Lidé se sbíhali a poslouchali. Mnozí se ptali, kde je Havel. Lidi si mysleli, že když vidí mercedes, tak v něm bude sedět Havel,“ popisoval Jonák v knize.