Jedním z problémů, který Lipovská vnímá, je, že Česká televize má právní kořeny v 50. letech, které jsou poplatné době. „ČT kvůli tomu zdědila to, co býval duch Barrandova, tedy televizní a seriálovou výrobu. Ta ale měla mít filmové parametry. Už v šedesátých letech se řešilo, zda je to správné. Jenže nyní je tím televize zatížená. Má totiž i svůj veřejnoprávní úkol, který vnímají především v Senátu a ve Sněmovně, tím je zjednodušeně zpravodajství. A ten druhý úkol má být právě velká výroba. Vedení ČT ostatně často avizuje, že dává pracovní místa absolventům FAMU a DAMU. A já myslím, že je na čase, abychom si jasně vymezili, zda je to součástí poslání veřejnoprávní televize. Zvláště v době, kdy jsou na trhu služby jako HBO či Netflix,“ uvedla mimo jiné v rozhovoru Lipovská.

Vedle dalšího se ptá i na to, zda je veřejnou službou přenášet olympiádu či přenos z Poslanecké sněmovny. „Tradičně to tak bylo, ale Sněmovna i Senát jednání – svá i svých výborů – přenáší on-line,“ sdělila.

„Naše střety v Radě o detailech jen zatemňují podstatu problému. Drtivá většina problémů, které jako radní řešíme, vychází z hospodaření televize. Drobné reformy mě až tak nezajímají. Naopak mě velmi zajímá renta, která při hospodaření ČT vzniká. Ta se sice v čase zmenšuje, jelikož ekonomika roste a rozpočet ČT zůstává stejný, ale stále je dostatečně velká, aby se o ni přetahovaly jisté mocenské skupiny,“ zmínila Lipovská s poukazem na politický vliv, o nějž se perou strany ve Sněmovně a oligarchické skupiny za nimi stojící. Druhou rovinou je podle ní rovina ekonomická. 

„Často se dostávám do střetu se členy dozorčí komise, protože mám pocit, že zlehčují částky v jednotkách milionů. Dávají před ně slovo ‚jenom‘. Ale celkový rozpočet ČT ve výši 6,9 miliardy korun už je dost velký na to, aby se o něj někdo porval. Úkolem Rady ČT je podle mě snížit na minimum právě tu rentu, o kterou se někdo rvát může. Renta s sebou samozřejmě nese prostor pro korupční praktiky a prolínání s politikou. Proto je podle mě dobré ‚jít‘ po každé koruně; pochopíte tak totiž, jak funguje systém,“ dodala Lipovská.

Když Lipovská nastupovala do Rady, kritici říkali, že spolu s ní míří do orgánu jakási hlasovací mašina. Například se tak zmiňoval Luboš Veselý, Pavel Matocha či Roman Bradáč.

„Z mého pohledu žádná ‚mašina‘ nikdy neexistovala. Ostatně jsem často hlasovala spolu s tím, co bychom mohli nazývat druhým křídlem Rady. Občas dokonce úplně sama. Je podle mě důležité, aby některé věci na půdě Rady zazněly, ačkoliv třeba neprojdou. Někteří mí kolegové mají pocit, že hlasovat o usnesení, jež nemá šanci projít, je zbytečné. Já si to nemyslím. Na jménech, která jste v souvislosti se mnou zmínil, pociťuji nechuť pouštět se do předem prohraných bojů, ale také strach z medializace a ostrakizace. A z toho vyplývá jejich rezignace. Nemám pocit, že by kdokoliv z kolegů – Váňa, Matocha či Bradáč – měl pocit, že výkon generálního ředitele se o 66 procent oproti minulému roku zlepšil. Přesto pro jeho roční bonus v této výši zvedli ruku. Šlo o smírný krok, nikoliv boj. My v Radě ale bereme 25 tisíc korun měsíčně čistého. Koncesionáři nám tyto peníze vážně neplatí proto, abychom se na sebe usmívali,“ podotkla také Lipovská.