„My se musíme vrátit někdy do doby, kdy se v šedesátých letech zaváděl pětidenní pracovní týden, a zamyslet se nad tím, jestli východisko není čtyřdenní pracovní týden. To by samozřejmě vytvořilo prostor pro zaměstnávání více lidí a současně by to znamenalo přerozdělení mezi kapitálem a prací. Od sedmdesátých let narůstá podíl kapitálu na celkovém přerozdělení a klesá podíl práce. Takže je potřeba, abychom si rozmysleli, zda problém nezaměstnanosti nevytváří takové sociální rozpory, že to může společnost ohrozit. A já myslím, že k tomu poznání se během deseti let dojde,“ míní Ungerman.

Ekonom se přitom neobává, že by současně se zkrácením pracovního týdne došlo i ke snížení mezd. Svědčí o tom ostatně i příklad ze šedesátých let minulého století. Lidé by se v novém režimu navíc naučili pracovat jinak, takže by z dlouhodobého hlediska neutrpěla ani produktivita práce. Zavedení čtyřdenního pracovního cyklu by navíc mělo proběhnout postupně.

Tento krok by změnil situaci nezaměstnaných. Mezi ně je přitom podle Ungermana třeba započítat i občany, kteří byli vyškrtnuti z evidence úřadu práce, nebo lidi, kteří pracují pouze příležitostně pár dní v měsíci.